Pamatujete si na svůj první kontakt s Hnutím pro život? Co vás k nim přivedlo?

Věděla jsem o nich dlouho a na Pochod pro život jsem chodila už několik let předtím, než jsem se zapojila. Částečně to bylo přes manžela a pak i tím, že jsme se v rámci Prahy přestěhovali a měli možnost se osobně seznámit s rodinami, které se v hnutí angažují. Ale ten hlavní impulz přišel zevnitř, z mé profese. Na medicínu jsem šla s možná až naivní důvěrou v lékařskou vědu. Věřila jsem, že všechno, co se tam odehrává, je jen k dobrému. To je totiž základní etický princip, součást akademického slibu – princip beneficence. Jenže během studia jsem začala narážet na etické otázky a viděla praxi, kde byl přístup k těhotným ženám často chladný a drsný. To ve mně silně zarezonovalo.

Byla tam nějaká konkrétní zkušenost, kdy jste si řekla: „Takhle to nechci, chci to dělat jinak“?

Jednou jsme se ocitli na pitevně při pitvě potraceného plodu ze zdravotních důvodů, někdy mezi 12. a 24. týdnem. Pro nás studenty to nebyla výjimečná věc, na pitevnu jsme chodili běžně. Ale pitva malinkého dítěte, které mohlo žít, byla jiná. Indikací k interrupci bylo vysoké riziko rozštěpu patra, které ale pitva nepotvrdila. Asistentka ji provedla a shrnula to slovy, že diagnóza se nepotvrdila, že se to prostě někdy stává. Umyla si ruce a šlo se dál. To byl moment, kdy jsem začala uvažovat, jak je možné, že je tohle ve 21. století realitou. Druhou silnou situaci jsem prožila na praxi v malé nemocnici. Do ordinace gynekologa přišla mladá dívka, úplně zoufalá, protože těhotenství zjistila až po 12. týdnu, kdy už nemohla jít na interrupci na vlastní žádost. Pan primář, zkušený lékař, k ní byl neuvěřitelně chladný, až hrubý. Celé to vyústilo v to, že ji odkázal na psychiatra s tím, že „doufá, že jí psychiatr něco napíše“, tedy že vytvoří diagnózu, aby mohl potrat proběhnout. Viděla jsem v tom obrovskou lidskou tragédii. Došlo mi, že to není problém jen té jedné ženy, ale celé společnosti – jak je odmítnutá rodinou, partnerem a jak k ní přistupuje i ten lékař. To by neměla být norma.

Jak jste se pak stala přímo dobrovolnicí na lince pomoci?

Sledovala jsem jejich práci delší dobu. Líbilo se mi, jak profesionálně a s velkým srdcem k těhotným přistupují – bez odsuzování a manipulace. Oslovila jsem tedy vedoucí linky pomoci. Následovalo rok a půl trvající školení, abych se mohla stát konzultantkou. Absolvovala jsem kurzy telefonické i chatové krizové intervence, abych byla kompetentní tu práci dělat. Dnes je nás tam 14 a střídáme se ve službách.

Kdo se na vaši linku pomoci nejčastěji obrací a s čím ty ženy zápasí?

Linka pomoci letos slaví 20 let a za tu dobu jsme ošetřili přes sedm tisíc žen. Ročně je to přes 400 případů. Nejčastěji se na nás obracejí nečekaně těhotné ženy, které jsou v nějaké tíživé situaci – od finanční nouze po nátlak okolí. Velkou skupinu tvoří také ženy, které o dítě přišly spontánně. Společnost tohle truchlení často bagatelizuje, ale pro tyhle ženy je to obrovská tíha a potřebují se s tou ztrátou smířit. A pak jsou tu ženy, které interrupci podstoupily, často i dobrovolně, ale následně se trápí, nesou si v sobě velké zranění a nevědí, jak jít dál.

Co těmto ženám můžete reálně nabídnout?

V první řadě je to o čase a bezpečném, anonymním prostoru. Tyto ženy se často za své pocity stydí, cítí se pod tlakem nebo osamělé. Ale hned poté nastupuje velmi praktická pomoc. Zprostředkováváme psychoterapii a právní poradenství, které kompletně hradíme z prostředků hnutí. Pomáháme s bydlením, dohledáváme azylové domy, řešíme materiální nouzi nebo sháníme kompletní výbavičky pro miminka. Často ty ženy jen bloudí v systému, takže jim pomáháme zorientovat se v sociálních dávkách, na co mají nárok nebo jak řešit výživné a odpovědnost otce. Pokud má žena duchovní potřeby, dokážeme zprostředkovat i tuto rovinu pomoci. Naše pomoc je zkrátka širokospektrální. Jsem taky moc ráda, že se podařilo vytvořit společenství téměř tří tisíc věřících, kteří se už roky každý den modlí za obnovu kultury života, za těhotné i za lékaře.

Hnutí se prezentuje jako nezávislé. Jak je to doopravdy?

Jsme úplně nezávislý, svobodný spolek. Nejsme závislí na státu, nejsme církevní organizace, nemáme žádné granty ani dotace. Celá naše činnost stojí jen na drobných dárcích z České republiky. To nám dává svobodu dělat to, co považujeme za správné, ale zároveň je to velký závazek vůči lidem, kteří nás podporují.

Ročně vyberete sedm až osm milionů korun. Více než polovina z toho jde na propagaci a marketing. Nebylo by lepší dávat víc na přímou pomoc?

Z mé zkušenosti na lince je to takhle: my tu kapacitu máme, jsme k dispozici, ale je třeba, aby se o nás vědělo. Smysl naší práce je, aby každá žena, i ta, kterou opustil partner nebo nemá peníze, věděla, že tady je možnost pomoci. Pokud o nás nebude vědět, zůstane na své trápení úplně sama. Z toho pohledu mi přijde naprosto v pořádku dávat finance na rozšiřování povědomí – ať už jde o reklamu nebo akce jako Pochod pro život. Navíc naše přímá pomoc je adresná. Peníze od dárců využíváme na konkrétní pomoc maminkám v akutní tísni. Může jít o překrytí nájmu, splátky hypotéky nebo řešení dluhů. Je to často krátkodobá intervence, která jim pomůže překlenout to nejtěžší období. Kromě toho hradíme psychoterapeuty, právní služby nebo sháníme výbavičky a azylové bydlení.

Hnutí se věnuje i lobbingu u politiků. Co konkrétního se podařilo prosadit, co těhotným ženám reálně pomáhá?

Toho je víc a mám z toho velkou radost. Třeba mateřská pro studentky – dřív s tím měly velký problém, dnes se jim doba studia započítává do těch 270 dnů nemocenského pojištění. Existuje také „hlídačkovné“, což je příspěvek státu ve výši třetiny minimální mzdy měsíčně pro studující matky, aby si mohly zaplatit hlídání a v klidu se naučit na zkoušky. Podařilo se také dojednat úhradu gynekologům za čas, který tráví konzultací s nečekaně těhotnou ženou. Aby ji lékař v tom šoku jen neodbyl, ale měl (pojišťovnou) proplacený čas si s ní v klidu promluvit a třeba jí nabídnout kontakty na pomoc. Důležitá je i možnost důstojně pohřbít nenarozené dítě, což nemocnice dřív neumožňovaly, ale rodinám to obrovsky pomáhá se nějak se ztrátou vyrovnat.

Kam až tento lobbing sahá? Objevují se výhrady, že se snažíte prosadit zpřísnění potratových zákonů a tak omezovat svobodu žen.

Ne, o nic takového se nesnažíme. Věnujeme se pomoci, ne zpřísnění potratových zákonů. Každý potrat vnímáme jako neštěstí, ale zákaz společnost nepromění.

Chodí mi pravidelně vaše newslettery, ve kterých popisujete, jak pomáháte. Některé mají ale útočný, až bulvární styl – v souvislosti s loňským Pochodem pro život jste psali například o „šokujícím selhání zákonů“ nebo že „policie nechala radikály řádit“...

Hnutí pro život je tu dlouho a jeho přístup se vyvíjel. Dnes je naším mottem „Nesoudíme, pomáháme“. Já do tvorby titulků přímo nevidím, ale za obsahem našich textů stojím. Ten styl možná odráží emoce spojené s loňským pochodem, který byl pro účastníky velmi náročný. Mnoho rodin s dětmi odjíždělo nespokojených a vystrašených z toho, jak policie nedokázala zajistit hladký průběh. Z toho možná pramení ta ostřejší rétorika v komunikaci.

Vytýká se vám také, že se soustředíte jen na nenarozený život, ale už vás nezajímá třeba ochrana životního prostředí, osudy migrantů či jiné ohrožené životy. Není váš záběr příliš úzký?

Podle mě je v pořádku, že má každý své pole, kde vidí smysl. My se soustředíme na těhotné ženy a jejich děti. Je to oblast, která má v sobě obrovské emoce a zranění – 15 tisíc interrupcí ročně u nás je velké číslo, které se dotýká spousty lidí. Je záslužné, když jiné organizace řeší ekologii nebo jiné věci, ale my zůstáváme tam, kde cítíme, že je naše práce potřeba. A věřte, že jí je pořád víc než dost.

Zmíněný loňský Pochod pro život skončil blokádou a velkým napětím. Plánujete letos něco jinak, aby ke střetům nedošlo?

Cílem těch protidemonstrantů je zastrašit nás a přimět, abychom takové akce nepořádali. Ale pro nás má pochod velký smysl jako vyjádření podpory ženám. Zachováme ho, ale přesto bude letos 11. dubna trochu jiný. Začneme tradičně mší za těhotné ženy a jejich děti v katedrále s arcibiskupem Janem Graubnerem, ale samotný průvod z Hradčanského náměstí na Václavské náměstí bude tentokrát rozdrobený. Půjdeme více různými trasami v menších skupinkách, které se pokusí centrum Prahy tak trochu „pokrýt“. Je to přímá reakce na loňský rok, kdy jsme dvě hodiny stáli v nepříjemném horku, obklopeni křikem a nadávkami. Přitom věřím, že kdybychom s těmi lidmi mluvili v klidu a jednotlivě, v mnoha věcech bychom si docela rozuměli.