Pro některé lidi je evangelium jakýmsi návodem, jak se vyhnout peklu a dostat se po smrti do nebe. Čím má být evangelium pro křesťana?

Evangelium je pozváním přijmout plnost života, tedy mít účast na Boží nekonečné radosti. Bylo by smutné zvolit evangelium kvůli strachu, protože svatý Jan píše, že strach je opakem lásky. Samozřejmě, Bible nám říká, abychom se báli Boha, ale věřím, že to není negativní strach z ublížení. Jde spíš o to, že zahlédneme tu obrovskou proměnu, která souvisí s oživením, otevřením se nově životu. Otevřít se lásce může být skutečně děsivé. Irský dominikánský kněz a teolog Herbert McCabe říkával: „Pokud milujete, budete zraněni. Možná dokonce zemřete. Pokud nemilujete, jste již mrtví.“ Nejlepšími svědky evangelia jsou tedy lidé, kteří jsou skutečně živí, kteří podstupují riziko a milují, kteří se nechali dotknout, oslovit nekonečnou radostí. To je svatost. Bůh v Ezechielovi slibuje, že nám vezme srdce z kamene a dá nám srdce z masa. Těchto srdcí se dotýká radost a smutek světa. Cesta ke svatosti tedy spočívá v tom, že nás Bůh osvobodí od sebestřednosti, posedlosti sebou samými a my přijmeme nekonečnost života.

Nicméně nemálo katolíků uvízlo v roli staršího bratra z podobenství o marnotratném synu, který nikdy neopustil domov, nepodstoupil žádné riziko, byl poslušný, ale nerostl v lásce a nedospěl. V náboženské oblasti bychom řekli, že uvízl v dodržování pravidel a rituálů, ale chyběl mu osobní vztah s Bohem, spirituální rovina víry?

Zdá se, že starší bratr svému mladšímu bratrovi dokonce závidí. Pravděpodobně sám ve skrytu toužil utratit své peníze za prostitutky, a tak obvinil mladšího bratra, že to udělal, i když o tom evangelium nemluví. Odmítá se pak připojit k tanci na uvítanou svého bratra, stojí stranou a trucuje. Evangelium je samozřejmě mnohem víc než pravidla a rituály, ale i ty potřebujeme. Bůh nám dal Desatero jako vodítko k tomu, co znamená žít v přátelství s Bohem. Potřebujeme přikázání, aby nás vychovávala v našich nejhlubších touhách. Také rituály patří k lidství, což je dobře. Je důležité, aby otevíraly naše srdce a mysl Bohu a nebyly těmi, kdo Boha a ostatní lidi vylučují. Touha uctívat je hluboká lidská potřeba a je krásná. Když jsem kvůli rakovině podstoupil operaci, trvalo měsíce, než jsem si mohl kleknout. A chybělo mi to. Rituály mohou být vyjádřením lásky. Mezi rituály a spiritualitou neexistuje žádný vnitřní rozpor. Jsme tělesné bytosti, a proto vyjadřujeme svou otevřenost k transcendenci tělesnými způsoby. Starší bratr byl přizván k tanci, což byl rituál.

V knížce Být živí v Bohu píšete o křesťanské imaginaci a kreativitě. Ta je obvykle přisuzována umělcům. V čem by měla spočívat u křesťanů?

Velikonoční neděle je velkým projevem Boží kreativity. Bůh vše stvořil a znovu obnovil. Velký pátek byl pokusem život uhasit, kdy lidstvo odmítlo pozvání sdílet Boží život. Velikonoční neděle je pak dnem, kdy mrtvé dřevo kříže rozkvétá. Věříme, že každý lidský život, jakkoli se zdá být ve slepé uličce, může v Bohu ožít. Tato událost nového života je často nejlépe vyjádřena právě v poezii a umění. Umělec se podílí na Boží kreativitě. Už na začátku Bible požádal Bůh Adama, aby pojmenoval zvířata, a tím se podílel na jejich uvedení do života. Všichni tvořiví lidé – umělci, spisovatelé, básníci, filmaři – tedy mohou být našimi spojenci, odhalují-li složitost lidského života, výzvy lásky a utrpení. I když se nehlásí k víře, pokud chápou, co to znamená být člověkem, mohou nám pomoci pochopit Ježíše, který byl také skutečným člověkem. A pokud jim věnujeme pozornost, je větší šance, že oni budou věnovat pozornost evangeliu. Francouzští dominikáni na počátku 20. století byli otevření umělcům své doby, a tak šířili radostnou zvěst evangelia za hranice církve.

To ale předpokládá naši otevřenost jinakosti druhého.

Ano, někdy se navzájem odrazujeme tím, že si připisujeme abstraktní nálepky „konzervativci“, „progresivisti“ atd. Jak řekl australský spisovatel Richard Flanagan: „Nálepky jsou pro sklenice s marmeládou, ne pro lidi.“ K lidem se musíme chovat s ohledem na celé jejich lidství.

Jednu ze svých knih Ponoř se! jste věnoval tomu, jak žít svůj křest, který právě o Velikonocích obnovujeme. Často ale nevíme, co si pod tím konkrétně představit…

Křtem se podílíme na Kristově životě, smrti a vzkříšení. Přijímáme svůj křest, když v Kristu přijímáme dramata svého života: svou lásku, utrpení, zdraví a nemoc, smrt, radost i smutek. Dramata našeho života jsou podílem na největším dramatu ze všech – na Kristově dramatu! Přijímáme to pokaždé, když se křižujeme, a tím zahrnujeme svou mysl a srdce do jeho příběhu. Toho nejúžasnějšího příběhu, jaký kdy byl vyprávěn. Svůj křest tedy žijeme každý den a – jak říkáme – smrt je „dovršením našeho křtu“.