Jaké konkrétní změny ve fungování a prioritách přináší transformace předchozí rady ČBK v komisi?

Prohlubuje se tím týmová práce biskupů, která se týká této oblasti. Zatímco doposud to měl na starosti jeden biskup, teď chceme pracovat společně. Význam této agendy podtrhuje i to, že v komisích ČBK bývají zpravidla tři biskupové, ale tuhle budou tvořit čtyři: dva z české církevní provincie – já a Zdenek Wasserbauer a dva z církevní provincie moravské – Martin David a Pavel Konzbul. K této komisi jsme se rozhodli zřídit i odborné personální zázemí pro její práci. Jeden člověk se bude starat o naši agendu.

Na květnové konferenci v Olomouci jste se zmiňoval u sexuálního, mocenského a duchovního zneužívání o posunu od čistě právní stránky problému k oblastem, jako jsou terapie a pastorace.

Ano, jsou tři roviny řešení těchto nepřijatelných činů. V rovině právní si už umíme i poradit. Jenže to ani zdaleka nevyřeší problém konkrétních případů, a tím méně pak na úrovni společenství církve. Nejdůležitější jsou oblasti pastorační a terapeutická. V té pastorační bychom měli být my duchovní dostatečně kompetentní. Zde by nám mělo jít v první řadě o získávání – přesněji opětovné získávání – důvěry obětí všech forem zneužívání, ale také dotčených společenství církve. Chceme doprovázet, pomáhat a povzbudit vědomí, že nejsme nepřáteli, ale těmi, kteří chtějí projít tu cestu bolesti a zranění s nimi – a pomáhat jim, nakolik si to budou přát a nakolik to dokážeme. A pak je tu ještě zásadní rovina terapeutická. V té kompetentní nejsme, ačkoliv někteří kněží jsou i psychologové nebo se věnují supervizi. Ale je jich málo a není to jejich hlavní role. A navíc si nejsem jistý, že by to bylo účelné a účinné. V tomto ohledu je nutné co nejvíce spolupracovat s odborníky z těchto oborů péče o zraněnou lidskou psychiku.

A jaká je vaše zkušenost s těmito odborníky?

Velmi dobrá. Různé formy zneužívání jim nejsou neznámé: dějí se v rodinách, ve školách, v různých zájmových zařízeních, ve sportu, v kulturních zařízeních, jako jsou dětské sbory a podobně. Pokud se na ně tedy obrátím s žádostí o pomoc, tak ač není takový odborník úplně usazen v církevním životě, dokáže velice účinně pomoci. Je-li to člověk věřící, sympatizující nebo se zkušeností s konkrétní komunitou, je to potom nejen u nás v severních Čechách bonus.

Obvykle se mluví o obětech. Ale jistě by bylo dobré pracovat i s pachateli, tedy agresory. A také s dotčenými společenstvími věřících.

Naše zkušenost ukazuje, že tuto bolest se daří rozplétat především tehdy, projevíme-li zájem a péči jak o oběti, tak o celá dotčená společenství a samotné pachatele. Taková událost totiž zraní, vykolejí a zasáhne obvykle celý okruh lidí, kteří žijí nebo se ocitají v blízkosti, a protože žijeme v mediální době, tak i „na dálku“. Když se něco přihodí, my biskupové chceme být s těmito lidmi. Na místě a ve chvíli, kdy je to palčivé, aby věděli, že jsme v tom s nimi, že tahle bolest nebo rána společenství nám leží na srdci, protože tak tomu je. První je přítomnost, naslouchání, otevřené srdce – a pak může přijít práce v tomto společenství a hojení ran. A co s agresorem? V lepším případě je to člověk, který se potřebuje uzdravit a narovnat svůj život. V horším případě však, i pokud se svým činem ocitl někde, odkud už není cesta zpět (například z hlediska pastorační činnosti), ani jeho nemůžeme opustit. Pokud tedy nemohou pastoračně působit, je zapotřebí je – poté, co projdou jistou sebereflexí či terapií – zařadit zpět do života společnosti, případně jim v církvi najít takové uplatnění, jaké bude adekvátní jejich situaci.

Připravuje se zavedení tzv. dětského certifikátu, který bude znamenat, že pachatel zneužití bude mít v trestním rejstříku doživotní záznam.

Dětský certifikát se bude týkat všech, kteří pracují s dětmi a dospívajícími, kněze a osoby v církvi nevyjímaje. Pokud se takový člověk proviní, tak bude mít záznam, padni komu padni. Jedním z úkolů komise bude, jak jsem již zmínil, také ve spolupráci s oběťmi a s odborníky z různých oborů stanovit způsob znovuzačlenění těchto osob zpět do života. A to tak, aby se nic takového nemohlo opakovat.

Na nedávné tematické konferenci v Olomouci jste zmiňoval také zavedení etického kodexu pro pracovníky v církvi.

Tento rozhovor vedeme deset dní po skončení konference, takže výsledek nemůžu ještě představit, ale už nějaký čas ten dokument máme rozpracovaný. Základ pochází z irských a australských podkladů a obsahuje preventivní mechanismy pro nejrůznější situace. Obecně je nutné, aby ten, kdo vstupuje do služby či poměru v církvi, a to i dobrovolnického, byl řádně poučen: aby věděl, jak má postupovat, a mohl se také k něčemu zavázat. V praxi je takový kodex zavedený v církvi v sousedním Polsku. Na konferenci jsme to měli z první ruky od Ewy Kusz, polské psycholožky, sexuoložky a terapeutky, která je od roku 2014 zástupkyní ředitele Centra pro ochranu dětí působícího na univerzitě Ignatianum v Krakově a od roku 2022 členkou Papežské komise pro ochranu nezletilých a zranitelných. V Polsku je inspirativní nejen obsah těchto dokumentů, ale především jejich struktura a provázanost – mají i materiály určené dětem, aby například mohly poznat nepřípustné chování a věděly, jak v takové situaci reagovat, jak a s kým o tom mluvit, aby jim nikdo nemohl ubližovat. Je před námi ještě hodně práce. Pokud to však uchopíme odborně a kompetentně, mohlo by se podařit, že by se v tom církev mohla stát inspirací pro své okolí.

V Polsku funguje i systém podpory, postgraduální studium, diecézní týmy. Lze něco takového „importovat“?

Byl bych rád, kdyby bylo možné „posílat“ naše kádry na studia. V Krakově na Ignatianu je k tomu třísemestrální kurz, v Římě na Gregorianě je možné studovat od jednosemestrálního kurzu až po licenciát. Z Krakova jsem právě dostal nabídku, aby se někdo z české katolické církve přihlásil, a budu velmi rád, když se zájemci ozvou. Problematické je najít lidi, kteří se mohou na rok, rok a půl uvolnit a plně se tomu věnovat. Nemluvě o tom, že je to velmi náročné – intelektuálně, ale také psychicky. Je to práce s dramatickými a bolestnými lidskými osudy. Práce se zlem. A ta je vždycky velmi náročná. Naše církev je také několik let zapojena do programu ochrany nezletilých pro střední a východní Evropu. Na této platformě je možná nejen výměna zkušeností, ale poskytuje nám i pravidelná odborná školení a webináře.

A diecézní týmy?

Ve většině diecézí již tyto týmy máme. V litoměřické diecézi mám obrovské štěstí, že generální vikář Radek Jurnečka má praxi z kaplanství ve věznici, kde dlouhodobě spolupracuje s terapeutickým týmem i odborníky a kde se setkává se společenskou patologií, tedy i s touto problematikou. Díky tomu přivedl také jednu kolegyni – adiktoložku a psycholožku – která je nám ochotná pomáhat. Chápu to jako zárodek týmu a budu rád, když se nám podaří přibrat i někoho dalšího.

Proč se téma takto probouzí až teď: biskupská komise, intenzivnější práce na kodexu, hledání studijních možností, budování diecézních týmů…

Nezačínáme na zelené louce. Spousta dobrého se už podařila, ale nesmíme se zastavit. Akceleroval to pontifikát papeže Františka a stále přibývá vůle i sil naplňovat jeho slova o církvi jako polní nemocnici. Pokud tento příměr bereme vážně, prvním úkolem nemocnice je ošetřovat. František to velmi důrazně dotahoval nejen gesty, ale i důsledným osobním přístupem: církev nemůžeme chápat jako neposkvrněný exkluzivní klub, kde je čistému vše čisté. Na druhé straně není dobré se na to jen s odporem dívat jako na tragédii, jakkoliv to pro osudy konkrétních obětí skutečně tragické je, ale brát to jako výzvu. My totiž můžeme a máme do těchto situací a do této nemocnice autenticky přinést Krista – lékaře všech ran, které zasadili lidé církve. Vidím v tom příležitost uzdravení i pro nás, aby církev byla opravdovým prostorem pro spásu, což musí začít minimálně tím, že to bude bezpečné prostředí. V litoměřické diecézi jsou pro „bezpečnost prostředí“ veřejností i úřady oceňované naše církevní školy – tedy zejména v oblasti šikany, která je vlastně typickým reprezentantem zneužití síly i moci nad bližním. Sám mám ve vzpomínkách, jak jsem dostával nakládačku, protože jsem nebyl dvakrát nejzdatnější sportovec. Neuměl jsem oplácet ránu ranou, bál jsem se a moc jsem si přál, abych se mohl mezi spolužáky těšit. I díky tomu vidím, jak cenná devíza takové bezpečí je.