30. dubna–6. května 2024
Aktuální
vydání
18
Předchozí vydání
Hledat
Publicistika
Publicistika

Obsah

Jak proměnit dějiště zločinu

Když se zlo „prolomí“ do tohoto světa na konkrétním místě, lidé reagují různě. Dají například lokalitě jméno, které tragédii připomíná. Jindy dokonce strhnou celou budovu. Nebo cítí potřebu místo velkého hříchu nějak očistit či proměnit dobrem. Jaké prostředky k tomu má církev?

image:Image Pietní akce u Filosofické fakulty UK v Praze.
Pietní akce u Filosofické fakulty UK v Praze. Snímky Jana Podhorská

Na pražské Filozofické fakultě Univerzity Karlovy zavraždil v prosinci střelec čtrnáct lidí. Budova se v uplynulých týdnech stala nejen místem piety, ale také akce neformálně nazvané „objetí Fildy“ – tedy skutečného fyzického obejmutí budovy studenty. A vedou se diskuse o budoucím využití učeben a prostor, kde umírali lidé.

Církev má ve svém „arzenálu“ pro tyto situace už celá staletí řadu obřadů i srozumitelných symbolů a gest.

Žehnání místa

Nejblíže výše zmíněnému spontánnímu „objetí Fildy“ má křesťanské žehnání. „Všichni můžeme a máme žehnat. Svolávat a přát nejvyšší dobro – rozšíření Božího království, tedy dobra, a zároveň potlačení moci zla na tomto světě. Kdekoliv se tedy žehná, tam vyprošujeme a přinášíme Boží moc a zároveň prosíme, aby zlo z toho místa ustoupilo,“ vysvětluje odborník na liturgii P. Radek Tichý.

Obmytí svěcenou vodou

Velice symbolické je také užití svěcené vody na jakémkoliv místě prolití krve. „Kropení svěcenou vodou je vnější podobou obmytí místa a jeho odevzdání Pánu Bohu. Voda v sobě nese symbol očištění obecně. Smývá a vrací čistotu. Proto ji my křesťané používáme také jako symbol modlitby, její vnější vyjádření,“ připomíná P. Tichý. Jak říká, tento hmotný prostředek se v církvi používá také proto, že člověk zkrátka není jen bytost rozumová, ale je i tělesná, z masa a kostí, věcí se dotýká svými smysly. „Bůh je Bohem stvořených věcí a je natolik pokorný, že využívá i naše vnějškové prostředky, takže se takto dotýká i místa násilné smrti. Není to nějaká magie se svěcenou vodou, ale dotek Boží přítomnosti. Bůh se projevuje přes viditelné věci a jimi se ukazuje na jeho neviditelnou moc, jak tomu věříme,“ vyzdvihuje P. Tichý. Použití svěcené vody na nějakém místě podle něj pomáhá prožít, že se ho dotýká i Boží milost, která přináší pokoj, usmíření a požehnání.

Jedním z takových míst byla i fara v severočeských Třebenicích, dějiště brutální vraždy P. Ladislava Kubíčka, která se odehrála před dvaceti lety. Když policie farní budovu zpřístupnila, přijel na místo ze sousedních Libochovic P. Jozef Szeliga a z Litoměřic biskup Josef Koukl. „Modlili jsme se za P. Kubíčka i za jeho vrahy, ačkoliv to bylo moc těžké, modlit se za ty, kteří se takovým násilím provinili. Pan biskup Koukl skrápěl dané místo svěcenou vodou a požehnal ho a také lidem, kteří měli budovu uklízet po vraždě i po požáru, který pachatelé založili. Stírali jsme nejprve s úctou krev P. Kubíčka, abychom ji nesmyli do odpadu,“ vzpomíná P. Szeliga.

Exorcismus a slavení eucharistie

Existuje také obřad, který církev nazývá exorcismus místa a dělává se tam, kde se zlo nějak projevuje zvláštními a ďábelskými způsoby. P. Radek Tichý v této souvislosti varuje před pověrčivostí. „Nicméně ten rituál máme, tudíž musel být pro jeho vznik důvod, tedy výskyt míst, která jsou přítomností zla tak poznamenaná, že v sobě nesou prokletí. Pokud se někde stane vražda a to místo se otevře zlu, stane se pak znamením zla, jež se tu projevuje. Duchovně otevření a citliví lidé to rozpoznají.“

P. Tichý vyzdvihuje také možnost slavit eucharistii na místech, kde se velké zlo odehrálo. „Boha přímo zveme, aby tam s námi byl. Abychom my i prostor byli posvěceni eucharistií, tedy nejintenzivnější Kristovou přítomností, kterou na tomto světě máme. Kde slavíme mši svatou, tam on přichází a mění dané místo na ráj, protože je tam přítomen sám Bůh,“ popisuje P. Tichý a připomíná, že taková událost je vázaná na dovolení biskupa a není možné zacházet s eucharistií jako s nějakým kouzelným prostředkem.

Znesvěcení kostela

Církev v Česku má také nedávnou zkušenost se smrtícím násilím nejen na faře (jako v případě P. Ladislava Kubíčka), ale také v kostelech. V případě vraždy v kostele jde navíc o tzv. znesvěcení chrámu. S tak tragickou událostí se dodnes vyrovnává společenství věřících v Bašce na Frýdecko-Místecku, kde předloni v adventu přišli o varhaníka Jožku Eliáše. Na kůru tamního kostela sv. Václava ho zavraždil jiný mladý muž. Jak podotýká tamní trvalý jáhen Pavel Ramík, tragédie je pro místní stále velmi čerstvá. „Lidé spontánně obnovují pietní místo u kostela, doplňují svíčky a farníci se zastavují k modlitbě u Jožkova hrobu.“ Ve farnosti také Jožkovi před Vánoci odhalili pamětní desku.

Kromě piety jde ale i o silnější poselství. „Tragická událost nám ukázala, že žádné místo není imunní vůči vůli člověka spáchat zlo. Vražda v bašeckém kostele sice bude na jedné straně spjata s historií našeho chrámu, nicméně si zde můžeme tím více uvědomovat, že zlo je a vždy bude jen dočasné. Věčná je Láska, která zde přebývá ve svatostánku,“ uvažuje Ramík. Na to se snažila ukázat kající bohoslužba, kterou v kostele vedl biskup Martin David v neděli 4. prosince 2022 – jen pár dnů po činu. Součástí bylo i společné zřeknutí se ducha zla a vykropení kostela svěcenou vodou.

Farník Petr Tesarčík na ni vzpomíná jako na uzdravující chvíli. „Kladli jsme si otázky: Jak je možné, aby se něco takového stalo na tomto místě? Budeme schopni se do tohoto chrámu chodit modlit? Měli jsme strach a obavy. Ale i přesto se tam chceme vracet a setkávat s Bohem jako Jožka. Věříme, že v něm máme přímluvce v nebi,“ říká Tesarčík. Zároveň cituje z 5. kapitoly listu Římanům, že kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost. „Tato smutná událost nás vedla k obnově modlitby růžence nejen přede mší svatou, ale i v rodinách. Kromě jiných úmyslů se modlíme za rodinu zemřelého, za pachatele toho hrozného činu i za naše každodenní obrácení ke Kristu. Sblížilo nás to,“ zmiňuje farník z Bašky.

Jak dál s budovou?

Některé budovy se staly tak velkým symbolem zla, že musely zmizet z povrchu zemského a na jejich základech vyrostla pietní místa. Jedním z takových případů je velitelství SS a gestapa v Berlíně na rohu ulic Wilhelmstrasse a Niederkirchstrasse. Za studené války byla prakticky na tomtéž místě postavena Berlínská zeď. Základy budov jsou odkryty a mezi nimi a ve stínu zbytků Berlínské zdi tak dnes může návštěvník projít pozoruhodnou expozici, která tyto epochy zla dokumentuje.

Pokud bychom však vyjímali z běžného užívání každý dům, rozcestí nebo pole, kde se odehrála nějaká tragická událost, vražda či bitva, dříve nebo později by nám na světě příliš prostoru k životu nezbylo. „Křesťanství nese tu nádhernou sílu, že vše je řešitelné, že nic není nevratné. Je dobré zřídit v budově Filozofické fakulty UK nějaké pietní místo, ale já jsem pro, aby se její prostory i nadále používaly k účelům, pro něž vznikly. Z pohledu křesťana by se tam mělo dál učit, dál by tam měli přicházet studenti. My křesťané totiž zlu neustupujeme a nevyhrazujeme mu nějaké místo,“ zdůvodňuje P. Radek Tichý a dodává: „Přestože se tam stalo něco hrozného, máme tam přicházet nikoliv s vlastními silami, ale se silou Boží, a tak dané místo přivádět zpět k dobru,“ vysvětluje.

Břidlicová deska v Dubu nad Moravou

Proměnit dějiště zla v připomínku dobra nebo spíš dobrého člověka – tak s místem vraždy svého dlouholetého faráře P. Cyrila Vrbíka naložili farníci v Dubu nad Moravou. Uprostřed noci na konci října roku 2002 tehdy pětasedmdesátiletý kněz spravující poutní místo nedaleko Olomouce otevřel dveře svého příbytku muži, který požádal o ošetření ruky a vzápětí ho zabil sekerou. „Na arcibiskupství jsme se to dozvěděli telefonicky druhý den ráno a pro všechny to byl veliký šok,“ vzpomíná biskup Antonín Basler, který zde tehdy působil jako kancléř. „Otce Vrbíka jsme pokládali za mučedníka,“ dodává.

A v tomto duchu také dubští farníci přistoupili k dějišti zločinu, které dnes na zdi vedle dveří fary připomíná pamětní deska s fotografií P. Vrbíka a jeho životopisem, ale také břidlicová deska – původní dlaždice, na které zavražděného kněze lidé našli. „Nechali jsme ji zavěsit na zeď, aby se po ní nešlapalo,“ vysvětluje František Hodinka, který se zavražděným knězem dlouhá léta spolupracoval a dnes v Dubu působí jako trvalý jáhen.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou