Když jsem psala tyto řádky, do přistání Lva XIV. v Alžíru zbývaly tři dny. Byl pátek, den klidu, kdy se země zastaví a muži se za volání muezzina odeberou k hlavní modlitbě. My křesťané v ten den slavíme neděli (ta je zde totiž pracovním dnem – pozn. red.). Tento pátek byl ovšem výjimečný, vrcholila duchovní příprava na návštěvu Svatého otce. Desátý duben byl určen jako Den adorace Nejsvětější svátosti napříč všemi společenstvími. Za papežovu cestu jsme se modlili od února, kdy nám do e-mailů přišel dopis od alžírských biskupů. Našli jsme v něm slova: „Naše radost je veliká.“ Svatý otec, jak psali, přijede povzbudit naši církev v jejím poslání bratrské přítomnosti uprostřed muslimského lidu. Přichází nám připomenout, jaké máme štěstí, že žijeme v zemi sv. Augustina. Naše radost nebrala konce.

Co až papež uvidí, jak je nás málo?

Potom ale vyvstaly otázky. Jednu z prvních vyslovila křesťanka narozená v Alžírsku: „Co ale až Svatý otec uvidí, jak je nás málo?“ Cítila jsem její touhu, aby ta čísla byla jiná, aby se alžírští křesťané nemuseli obávat odhalení uvnitř vlastní rodiny, mezi sousedy, aby společnost respektovala jejich volbu. Lev XIV. samozřejmě ví, že přijede do většinově muslimské země. Navíc zde už dvakrát byl coby generální představený augustiniánského řádu u sester augustiniánek, na něž si v soukromí udělá čas i nyní. Veřejné setkání s křesťanskou komunitou proběhne v Alžíru v bazilice Notre Dame d’Afrique, poutním místě, jehož černá Madona je vyhledávána jak křesťany, tak muslimy. V apsidě je proto nápis „Naše Paní africká, modli se za nás a za muslimy.“

Přátelství s muslimy

Snad právě proto jsme se přihlašovali na zdejší setkání ve dvou fázích. Nejprve přišel QR kód pro zapsání křesťanské komunity a potom další, abychom mohli pozvat přátele z řad muslimů. Jako by to byl odkaz ke slovům zavražděného oranského biskupa Pierra Claverieho. Říkal, že všichni potřebujeme mít muslimského přítele, protože bratrství získává konkrétní podobu, začíná-li jako přátelství. Nutno dodat, že formuláře byly velmi osobní a bylo třeba vyplnit i to, kdo se za koho zaručil. V zemi, která prožila desetiletí terorismu, jsme na podobná opatření zvyklí, ale samozřejmě to vzbuzuje otázky. Když nám na biblické hodině jeden z místních křesťanů svěřil, že na setkání v bazilice nepůjde, protože nemůže riskovat odhalení, přemohl nás nejen smutek, ale i pochopení.

Kdo jsou křesťané v Alžírsku

Alžírskou katolickou církev tvoří řádové sestry a bratři, cizinci, kteří do země přišli za prací, a studenti ze subsaharské Afriky. Nikdo z nás nemůže druhé obracet na víru, ale může podávat svědectví vlastním životem. To ovšem nemohou naši alžírští bratři a sestry, tedy ne otevřeně. Nejspíš se v bazilice neuvidím se všemi, kdo se na setkání duchovně připravovali. Zároveň jsem se však dozvěděla, že někteří chtějí vystoupit se svým svědectvím o víře. Dopis našich biskupů končil slovy: „Budeme muset tuto návštěvu připravit ve svých srdcích i ve svých domovech, v rozhovorech s přáteli. Když apoštol Petr putoval do Jeruzaléma, Joppe nebo Antiochie, společenství to hluboce zasáhlo, protože Pán provázel jeho kroky. Ať návštěva Petrova nástupce zasáhne srdce těch, kdo ho dokážou přijmout.“

Mottem papežovy cesty je pozdrav „Pokoj vám“, kterým zahájil svůj pontifikát a který v arabštině zní „Salam aleikum“. V Alžírsku toto pozdravení zaslechnete denně. Jak napsali zdejší biskupové: „Vzkříšený Ježíš se těmito slovy přidal ke svým apoštolům. Je to pozdrav, jímž nám Pán vzkazuje, aby nás přes veškeré třenice a nepokoje, které v nás přetrvávají – ať už pocházejí z minulosti či přítomnosti, z bouřlivých vztahů či nedorozumění –, naplňovala především upřímná touha žít společně v míru, což je jediný způsob, jak vzdát slávu Bohu. Zveme vás především k modlitbě, aby tato návštěva přinesla plody v srdcích každého z nás i mezi námi všemi.“