13. 5. 2025
|Očekávání spojená s novým papežem jsou nastavena nelidsky vysoko, bude to skutečná „mission impossible“, především kvůli komplexitě a složitosti výzev, které před novým římským biskupem stojí.
Za něco si papežové mohou sami. Především v posledních dvou stech letech si stáhli do Vatikánu tolik pravomocí, že jsou základním hybatelem, či naopak retardérem celé katolické církve. Přestože centralizace šla postupně, jejím vrcholem nebyl První vatikánský koncil a následné kodifi kování postavení papeže jako univerzálního manažera církve v kodexu církevního práva z roku 1917, nýbrž pontifikát Jana Pavla II. (v letech 1978–2005). Papež už není především symbolickou hlavou církve, která má jen opatrně užívané poslední slovo, pečlivě rozlišuje impulzy z místních církví a ztělesňuje jednotu, jak tomu bylo po většinu dějin západní církve. Stal se skutečným vykonavatelem rozhodující moci v církvi včetně jmenování prakticky všech biskupů a svrchovaným kontrolorem dění v univerzální církvi.
Druhým důvodem je obrovská popularita papeže Františka, kterou doložilo dění týden po jeho zesnutí. František zásadně změnil mentalitu katolické církve a vzbudil velké očekávání obnovy života v pohybu od rigidního institucionálního provozu posedlého dodržováním pečlivě vypracovaných směrnic směrem k živému putujícímu společenství víry, kde už vnitrocírkevnímu diskurzu nedominují pojmy autorita, moc, poslušnost, ale důvěra, bratrství, spolupráce, směrem k polní nemocnici.
Třetím důvodem je pak množství dlouhodobě neřešených problémů, napětí či nově vzniklé fenomény, s nimiž se Svatý stolec pod vedením nového papeže bude muset vyrovnat. Zkusme část těch nejpalčivějších postupně pojednat.
Církev nemůže plnit své klíčové poslání – věrohodně a účinně žít a hlásat radostnou zvěst – nevyřeší-li sama své obrovské trauma. To, které především v tradičních katolických zemích (kde měla silné instituce, pozici ve společnosti a formální i neformální autoritu) ničí už desetiletí její elementární důvěryhodnost. Papež František udělal základní kroky, kdy přiznal, že existuje strukturální problém výkonu moci v církvi, že je to důsledek klerikalismu a upřednostňování institucionálních zájmů před utrpením konkrétních obětí, ovšem nebude to stačit. Církev se musí dále vypořádat i s jinými formami zneužívání duchovenské autority při manipulování věřícími, v řeholních komunitách, s nedostatkem možností dovolat se spravedlnosti v rámci církevního práva. Církev nemůže hlásat spravedlnost a rovnost jako podstatné křesťanské a lidské hodnoty, když je sama ve svém provozu porušuje, často navíc s manipulativním náboženským zdůvodněním. Církev by měla být v těchto věcech naopak napřed před společností, ukazovat cestu, nikoli být ostrůvkem netransparentnosti a neférovosti ve vlastním institucionálním a strukturálním nastavení. Koneckonců nedávné dění okolo zrušení kaplanského místa u Nejsvětějšího Salvátora v Praze dostatečně ukázalo, jak citlivě to lidé v církvi i mimo ni vnímají.
Dalším velkým tématem je klerikalismus, který papež František označoval za velké břemeno současné církve. Není náhodou, že všechny tradiční historické církve se zabývají otázkou podstaty a charakteru ordinované služby. Dělení na klérus a laiky, jež dávalo smysl ve středověku a snad ještě v novověku kvůli dostupnosti vzdělání a složení společnosti, s dominantní pozicí kněze ve farnosti se ukazuje jako neproduktivní a přežité. Vidíme, že naopak kvetou ta společenství, kde duchovní přijímá roli rovného mezi rovnými, kde tvoří putující a hledající společenství, nikoli dokonalou společnost, jak se církev v historii sama definovala. Jenže ani to nebude stačit.
Praktické vymizení kněžských povolání v Evropě je třeba vnímat jako Boží mluvení k nám, které nás vybízí, abychom radikálně promysleli podstatu kněžské služby a uvažovali o jejím zásadním otevření mnohem většímu spektru věřícího společenství. Dovoz duchovních z Afriky či Asie je iluze, trendy dojdou i tam, a je třeba si otevřeně klást otázky, k čemu nás tím Pán vybízí. V každé živé farnosti lze najít lidi s dostatečným vzdělanostním základem a nadšením pro službu Bohu a společenství a je škoda jim neposkytnout potřebné znalosti a nedat jim prostor. Samozřejmě to bude náročné, protože se celibátní kněžství stalo v potridentské době zásadním katolickým znakem, ale to byla latinská liturgie také a církev se tím nenechala paralyzovat, když rozlišila nutnost změny.
Vzhledem ke globálnímu charakteru církve a dosti rozličnému tempu vývoje bude třeba přijmout skutečnost, že se některé místní církve vyvíjí odlišným tempem, a poskytnout jim k tomu dostatek prostoru. Co je přijatelné v německé společnosti, je stále ještě tabu třeba v Nigérii; změny, které jsou nazrálé či přezrálé v jedné zemi, by způsobily velký chaos a odpor v jiné. Církev potřebuje větší pružnost i z důvodu vytváření nových forem liturgického a církevního života, pastoračních technik, typů svého společenského a charitativního angažmá. Bez většího pochopení pro diverzitu se nepodaří objevit a vytvořit nové podoby života církve pro současné i budoucí generace, jejichž mentalita a každodennost se proměňují dynamičtěji než kdykoli předtím.
S tím souvisí pokračování synodálního procesu, aby se skutečně změnilo vnímání, že církev jsou papež, biskupové a v nejlepším případě kněží. Církev je Kristova a zároveň je církev úkolem nás všech, jednoho každého z nás, kdo společně tvoříme mystické tělo Kristovo. Jde o to, nabýt patřičné sebevědomí na straně laiků, včetně převzetí odpovědnosti za budoucnost církve, a na straně druhé, na straně biskupů, o synodalitě jenom nemluvit, nýbrž vzít hlasy věřících vážně. Ani to není nic nového v církevní tradici, spíše jen rádo zapomínaný teologický princip „sensus fidelium“, který „komplikuje“ výkon moci. To by pomohlo i v jedné velké bolesti – intuitivního příklonu mnoha katolíků k autoritářským, populistickým a extremistickým politickým proudům: pro katolickou tradici je obrovskou ostudou, jak vysoké procento katolíků nezvládá základní rozlišování hodnot a politických směrů.
Zásadním úkolem katolické a zdaleka nejen katolické teologie a antropologie bude revize a nové promýšlení otázky lidské tělesnosti. Na teoretické rovině vyznáváme víru ve vzkříšení těla, obdivujeme vtělení božského logu, věříme, že nás takto Bůh stvořil ke svému obrazu, ale v našem myšlení a vnímání stále panuje pozdně antický dualismus, kdy to jediné cenné je naše duše, zatímco tělo je zvířecí hnilobná past, která nás ponižuje a táhne ke hříchu. Kdy vezmeme základní pravdy víry vážně a zamyslíme se nad provázaností našeho vědomí a těla, nad hodnotou lidského těla a tělesnosti samotných? Nad tím, že to přece musí mít hluboký smysl, že nás Bůh stvořil právě takto?
Jsem přesvědčen, že to s sebou ponese i jiný pohled na lidskou sexualitu a právě v novém pojetí vztahu duše a těla v docenění lidské tělesnosti se církev konečně osvobodí od svého uhranutí otázkami, jež ji vtahuje do nekonečných a neplodných kulturních válek. Opět to není luxus ani přizpůsobování se době, nýbrž naléhavá potřeba věrnosti samotnému evangeliu a daru rozumu a poznání, které jako křesťané oceňujeme a měly by být naším vodítkem. A dalším plodem otevřeného promýšlení těchto věcí pak bude konečně narovnané postavení žen v církvi, které přes všechny deklarace a reálné pokroky nemůže nevzbuzovat znepokojivé otázky, ba přímo pohoršení.
Papež František ukázal, že role papeže do budoucna skutečně může být v tom, že bude povzbuzovat své bratry a sestry, že symbol jednoty a jeho moc bude spíše charismatická než institucionální. Při současné velikosti a diverzitě katolické církve už nebude moci fungovat jako exekutivní manažer, anglicky CEO, jak tomu bylo v posledních 200 letech. Je to příležitost k obnově původního římského charismatu, jímž je právě rozlišování, finální rozlišování impulzů, které se rodí v místních církvích v momentě, kdy přesahují hranice a vytváří masivnější proud.
Paradoxně k tomu ale povede cesta přes zásadní změny směrem k participativnějším a modernějším formám vedení církve, které bude muset provést autoritativně, s využitím svých historicky vzniklých výsad. Jednoduše řečeno, nejprve bude více papeže, aby mohlo pro dobro všech být méně papeže. Bude to velké ulehčení především pro něj samotného a sami jsme viděli, jak se papež František snažil pozici a roli papeže odmytologizovat a oddramatizovat, jak převelice stál o to, aby lidé pochopili slabost a křehkost člověka drceného takovou službou a aby přijali vlastní díl odpovědnosti za církev i za svůj konkrétní náboženský život, aby dospěli a dozráli k větší svobodě.
Církev je v krizi, vždycky a z podstaty věci. Vždy zaostává za ideálem evangelia, vždy to musí pojmenovávat, nikdy nemůže rezignovat na snahu o vnitřní obnovu a růst k plnosti Krista. A vždy se potřebuje vyvíjet, adaptovat na svět, v němž žije, kam ji Bůh posílá. Ne jako přizpůsobení světu, nýbrž jako náročné procesy inkulturace evangelia do jazyka své doby a jako nepříjemný, občas bolestivý proces prověřování a rozlišování mezi tím, co je podstatou křesťanské víry a co jsou jen dobově kulturně podmíněné představy, které musíme ve světle nového poznání a prohloubené četby evangelia odložit. Skutečné krize, neplodné a paralyzující, přichází, když církev ignoruje vlastní dějinnost, když z pohodlnosti a touhy po moci rezignuje na hledání hlubší plnosti a pravdy církevního života a čtení evangelia. Modleme se, aby nový papež měl světlo Ducha Svatého, aby viděl, co je třeba udělat, a jeho sílu, aby měl odvahu jednat.
Autor je kněz, teolog a historik.