Jelikož je dnes pro hodně lidí zřejmě stále těžší klidně myslet, trpělivě analyzovat, porovnávat, radit se s minulostí, žijeme v době – nálepek. Jimi politici obdařují své soupeře a také si je sami dávají. A my jim to zbaštíme. Navrhuji nezbaštit.

Americký prezident je prý konzervativec. Pozná se to například z toho, jak často on a jemu blízcí rozdávají nálepku „šílený levičák“. Naposledy prý takoví lidé ovládají vysílačku Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. A tedy nechť je zrušena. My starší můžeme sami posoudit, viseli jsme na ní ušima od roku 1953 až do převratu v devětaosmdesátém. Byla nám nejen zdrojem naděje, ale hlavně spolehlivým zdrojem informací. Větší nesmysl nelze vymyslet.

Jenže z toho, jak Trump nadužívá nálepku „levičák“, nelze usoudit, že on je napravo. A tedy, jak se zase povrchně soudí, konzervativec. Pro to, že jím přesto je, by mluvila jeho vášeň pro rušení institucí, které pokládá za zbytečné. Ale na státních institucích stojí civilizovaný svět! Teď právě zrušil ministerstvo školství… A také k tomu svádí jeho vášeň pro potírání zbytečné byrokracie. A tedy hlavně – deregulace! Rušení zbytečných pravidel. K tomu má po boku sebevědomého, drzého ranaře Elona Muska, pro něhož zřídil něco jako „ministerstvo pro rušení čehokoli“. Soužití nejmocnějšího a nejbohatšího muže planety nevěstí nic dobrého. Naštěstí, doufám, nebude to jejich soužití dlouho trvat. Dříve či později se ti dva alfa samci pod jednou střechou musejí rafnout.

Zejména Evropané tuto destruktivní vášeň nesdílejí. Pravdou ovšem je, že Evropa, konkrétně Evropská unie, se zamotala do sítě regulací. Pravidel, která většinou znamenají omezení. Ve prospěch sociálního státu (tzv. nárokové ekonomiky), ochrany životního prostředí, klimatu (tzv. green deal), ochrany spotřebitelů… Čím více pravidel, tím více byrokracie. Ta někdy vymýšlení pravidel a výjimek z nich pokládá za své přímo svaté poslání, ale často jí jde o dobré bydlo. Evropu to skutečně znehybňuje, ztrácí, jak se říká, konkurenceschopnost. Pružnost, otevřenost novotám. To brání spontaneitě, improvizacím. V Evropě úředník instinktivně řekne: nejde to. To byste musel mít ještě tohle potvrzení, tenhle doklad, tohle povolení. Kdyby řekl: „nějak to uděláme, půjde to“, byl by dříve či později vlastně zbytečný. Evropa prohrává svůj boj s byrokracií. Stokrát se přitom usnesla, že ji omezí, vymýtí.

Kdo je konzervativec

Trump tady nezná míru. Zajisté mohu a mám bojovat proti byrokracii, ale nemohu do ní jen tak zahrnout instituce právního státu. To je pro konzervativce naprosté tabu: ústava, instituce garantující dělbu moci, zejména tedy soustava soudní moci. Základy státu, které by měly být nedotknutelné, bez ohledu na to, koho ty či ony volby vynesly k moci. Tady si Trump počíná jako revolucionář, jako anarchista. Žaluje prokurátory a soudce, kteří vyšetřovali, vyšetřují a soudí pachatele útoku na budovu Kongresu 6. ledna 2021! Něco jako bolševický útok na Zimní palác v Petrohradě v říjnu 1917… To se přece naprosto neslučuje s jakýmkoli konzervatismem.

Konzervativec mění svět okolo jen opatrně, jen když je změna naprosto nevyhnutelná. Někdy je přesvědčen, že svět se mění jen k horšímu a že je jeho úkolem brzdit snad úplně všechny změny. Že jeho údělem je ústupový boj. Když už něco přece jen mění, respektuje pravidla toho měnění. Nerad sám sebe definuje. Konzervatismus totiž nemá žádnou doktrínu – na rozdíl od ostatních -ismů. Je to spíše než suma pravidel celoživotním postoj. Naladění, temperament. Letora.

Trump mění svět tak zbrkle, jak rychle stačí vydávat tzv. exekutivní příkazy, které pak ale může omezit Kongres. Amerika je totiž státním zřízením prezidentskou republikou. Prezident má na rozdíl od většiny prezidentů na světě významný kus moci vládní, výkonné. Vládě se v USA říká „prezidentova administrativa“, protože to není vláda v našem smyslu. Jsou to prezidentovi vysocí úředníci, jemu podřízení. Srovnat to lze zejména s Ruskou federací: tam má prezident obdobné pravomoci. Nicméně jak to dělá Trump, je přímo karikaturou, antitezí konzervatismu!

Exekutivní příkazy začal podepisovat ihned po svém zvolení jako na běžícím pásu: úředník mu na stůl přisouval jednotlivé příkazy a on je opatřoval svými parádními podpisy (jak musí svůj efektní podpis samolibě milovat!). Podepíše, ukáže jej vpravo i vlevo a už zase podepisuje. Desítky, stovky! Je to spíš reklama na něco jako „antikonzervatismus“! Tady se vracím k úvodu tohoto textu: Trump si počíná jako Chaplin – hasič ve zrychleném tempu grotesky. Jako zbrklý snaživec, který oheň spíše přiživuje, než hasí. Jeden oheň uhasí, a tři další podpálí…

Teď přichází doba, kdy se důsledky jednotlivých příkazů dostávají před jednotlivé americké soudy. Jsou to zejména tisíce a tisíce výpovědí, proti nimž postižení podávají žaloby pro jejich nezákonnost či neodůvodněnost. Jaká je zatím bilance těchto pří, nelze říct: jsou jich v běhu tisíce a tisíce.

Vlastenectví a nacionalismus

Je tedy Trump konzervativní politik aspoň proto, že je vlastencem? Vlastenectví je veskrze pozitivní cit, není nenávistí k jiným národům – na rozdíl od nacionalismu a jeho vypjaté formy, šovinismu. Vlastenec, patriot, miluje svou vlast, ale nepotřebuje k tomu nenávidět druhé národy. Trump zajisté miluje Ameriku, přeje jí všechno nejlepší: „America First!“ Ale pozor, on častěji říká: „America Great Again!“ Čili vraťme Americe její prvenství. Vraťme jí, co jí jiní vzali!

Amerika skutečně leckdy dávala víc než jiní. Bylo to ale proto, že se chtě nechtě stala „světovým četníkem“. A stala se jím proto, že byla nejmocnějším státem na světě a role četníka jí zkrátka připadla (v dobrém smyslu! Četník dělá pořádek v obci, zasahuje proti výtržníkům, může to být veskrze pozitivní role. Jiná věc je, jestli se mu to vždycky daří…). Amerika dvakrát doslova zachránila Evropu – ve dvou světových válkách! Šla do nich z idealismu, proto lidé Ameriku obdivují, milují. Teď toho Trump lituje a říká: už nikdy víc! Budeme bránit už jen sebe, bohatnout už jen pro sebe…

Říká se tomu „americký izolacionismus“. Trump ovšem u tohoto sobeckého vlastenectví nezůstává. Co je to, že chce Grónsko, že chce Kanadu? To přece není vlastenectví, nýbrž imperialismus, rozpínavost. Chtě nechtě se v tom poněkud podobá Rusku.

Řád jako opak chaosu

Kdo je tedy Donald Trump? Kladu si tu otázku jako my všichni. Nevím. Může být kýmkoli. Konzervativcem i levičákem. Myslím, že má v hlavě chaos, ale vnímá jej jako poslání: zřejmě se mu dostává pokynů shora. Ostatně hodně opovážlivě tvrdí, že jeho jednání řídí sám Bůh… Může mít jednotlivé dobré nápady, právě jako může přinášet do světa chaos. Už přináší. Nebo dobrý nápad, ale zcela nepřijatelný způsob, jak jej realizovat.

Pro konzervativce je cílem, k němuž se v nejlepším případě jen blížíme, řád. Řád jako opak chaosu. Obtížně se definuje: něco jako obecně sdílené pořadí hodnot. Pro to dosud neudělal Trump nic. Společnost dále štěpí, a ještě prohlubuje příkopy mezi lidmi nejen v Americe. Najednou jsou tu statisíce nezaměstnaných. A tisíce a tisíce soudních sporů o platnost hromadných výpovědí. Zatím zjevně převládá destrukce nad konstrukcí. Amerika se leckde začíná bouřit. Zapalování aut, Muskových Tesel, je v Americe neblahou novinkou. Tou snad nejvíce neblahou pak jsou jeho zatím jen nápady v zahraniční politice. Chci Grónsko a jednou ho dostanu… Chci Kanadu jako 51. americký stát. Válku na Ukrajině skončím druhý den po nástupu do funkce.

Na druhé straně už dokázal přinutit Evropu, aby věnovala daleko víc prostředků na vlastní obranu, a v tom měl naprostou pravdu. Zvyšujeli dovozní cla státům, které Ameriku vlastně okrádají tím, že samy uvalují na americké zboží vyšší cla, lze tomu rozumět. Ale i to lze udělat lépe vyjednáváním, jakkoli tvrdým. Snad se to začíná dít, i když Trump původně sliboval, že to bude přes noc. Je jakási naděje, že americký prezident bude postupovat metodou „pokusu a omylu“. Je to však hodně riskantní metoda, která se může prodražit, zvrtnout. Ale třeba si říká: pohrozím, vystraším…, a uvidím, co to udělá. Zacouvat mohu vždycky.

Nevím, kdo je Trump, ale už dost dlouho vím, že nikdy nebudu trumpistou. Vím to definitivně od té doby, kdy ještě před tím, než byl zvolen poprvé, tedy v roce 2015, prohlašoval: nebudu-li zvolen, bude to proto, že volby budou zfalšované… Jinými slovy: předem výsledky voleb neuznávám, ledaže budu zvolen já… Takový přešlap se ani do konce života nedá odpustit.

Doba autoritářů

Přece jen něco vím: Trump je a chce být autoritář. Takoví byli na světě vždy, ale dřív nebylo dost lidí, kteří by je chtěli volit. Dnes jich po celém světě bohužel přibývá. Chtějí volit právě je. Ve světě nekonečněkrát propojeném, a tedy extrémně složitém přibývá znejistělých lidí, kteří hledají někoho, kdo všechno ví. A ví, co se má dělat, aby se jim ulevilo. Ono se jim stejně neuleví, ale to se dozvědí, až už bude pozdě. Zkrátka hledají vůdce. Charismatického vůdce, a takovým Donald Trump nepochybně je.

Trump určitě chce na sebe soustředit co nejvíce moci. Hádám, že se pokusí změnit ústavu, aby mohl být zvolen i potřetí. Po vzoru Putina. Putin má na to osvědčený patent: Že prezident nemůže být zvolen třikrát? Ale to se myslí třikrát po sobě – říká Putin, bez ohledu na ústavu, která s takovým trikem nepočítala. Dám si pauzu, udělám na čtyři roky prezidentem svého poskoka Medveděva a pak se zase nechám zvolit, potřetí… Pak se ovšem z prezidenta stává král. Nebo lépe: car.

Navrhuji nepoužívat pro Trumpa žádné definitivní nálepky. Posuzovat ho podle jeho jednotlivých nápadů a konkrétních činů. To znamená uložit si břímě trpělivého pozorování a posuzování. Obezřetného myšlení, které jak známo bolí, a zdrženlivého mluvení. Ostatně myslím, že to jsou ctnosti opravdového konzervativce.

Autor je právník, historik, bývalý premiér a předseda Senátu.