Těžko věřit, že je to pouhá náhoda, že dva papežové našeho století se vrátili do otcovského domu právě v době velikonočního oktávu, v týdnu po slavnosti Vzkříšení: před dvaceti lety Jan Pavel II., jehož svatost církev už uznala a slavnostně vyhlásila, a papež František, jehož svatost – jinými slovy: hrdinský stupeň křesťanské autenticity – byla zřejmá všem, kdo se s ním setkali s čistým, vnímavým srdcem.

Již nyní je jasné, že papež František bude žít v paměti církve jako jedna z největších prorockých postav v dějinách papežství. Byl zároveň největší morální autoritou doby, kdy představitelé největších velmocí postrádají jakoukoli etickou věrohodnost a svět je zachvácen nebezpečnou chorobou populismu. Papež František ukazoval nejen směr vývoje církve, ale i nutnost společenské reformy v době změny epochy, radikální změny civilizačního paradigmatu. Jeho encyklika Fratelli tutti s výzvou k nové politické kultuře by mohla sehrát ve 21. století podobnou inspirativní roli, jakou hrála Všeobecná deklarace lidských práv pro století minulé. Nyní se ukáže, nakolik jsme my křesťané zralí pochopit, přijmout a naplnit Boží dar a Boží výzvu, kterou jsme byli obdarováni, a zavázáni tímto historickým a v mnohém přelomovým pontifikátem.

Ježíšovo první kázání znělo: Obraťte se! To také znamená: změňte perspektivu! Papež František nás stále učil měnit navyklou perspektivu pohledu. Ve své krátké intervenci před začátkem konkláve zmínil větu z Apokalypsy: Ježíš stojí u dveří a klepe. A dodal: Dnes Ježíš klepe na dveře církve z druhé strany, zevnitř církve, chce vyjít ven – a my ho máme následovat. Ježíš vychází tam, kde jsou lidé zraňováni, ponižováni, marginalizováni, kde žijí v chudobě. Církev má být „polní nemocnicí“, místem obvazování a hojení ran.

Je třeba změnit perspektivu: centrem bude periferie. Centrem pozornosti učiňme lidi, země a kultury na okraji, naslouchejme i lidem na okraji společnosti a církve – i těm, kdo jsou za jejími viditelnými hranicemi. Naslouchat druhým pozorně a s respektem je první krok plodné a pozitivní reformy. Církev má být hlasem těch, jimž je hlas upírán, a musí také slyšet křik planety Země ničené lidskou bezohledností.

Bořitel zdí

Papež František byl bořitelem oddělujících zdí. Kdo staví zdi, není křesťan – prohlásil se zřejmou narážkou na jednoho z nejmocnějších, nejarogantnějších a morálně nejzkaženějších politiků našeho světa. Bořil separující kulturní, sociální i mentální hranice. V síle Ježíšova vzkříšení otvíral zamčené dveře, překonával zdi strachu uvnitř církve: cítil hnilobu smrti tam, kde se křesťané úzkostlivě a sektářsky oddělovali od světa, jeho starostí i radostí. Učil, že evangelium je radostná, nikoli hrozivá zpráva, a že radost a vnitřní svoboda jsou znamením pravosti víry. Zákoníky a farizeje naší doby, kteří lpí na liteře zákona, ale nemají lásku, kteří nerozeznávají podstatné od vnějších maličkostí, živé od mrtvého, kteří „cedí komára, ale polykají velblouda“, popuzoval stejně, jako Ježíš dráždil farizeje své doby.

Papež František dobře věděl, že „tradicionalismus“ i „progresivismus“ sdílejí společný omyl: přeceňují institucionální struktury církve. Proto jsou slepými uličkami. Je zbytečné mařit síly k uchovávání nebo přestavování vnějších struktur, nedojde-li ke změně smýšlení, změně mentality. To také znamená prohloubení teologie a spirituality a jejich vzájemného vztahu. Církev se neobnoví, dokud se neobnoví náš obraz Boha: od deistické představy „nadpřirozené bytosti za scénou světa“ k dynamickému pojetí Boha, „který je stále větší“ (semper maior, jak učil svatý Ignác), který je „všechno ve všem“. Také církev musí být „stále větší“ – nyní už ve smyslu nikoli geografické rozpínavosti, nýbrž velkorysé otevřenosti i pro ty, jež církev dosud odstrkovala.

Erbovním heslem papeže Františka a klíčem k porozumění smyslu jeho pontifikátu je pojem milosrdenství. Odpouštět je dar a úkol církve. Nejde jen o svátostné rozhřešení. I prosté odpuštění a smíření je náplní kněžského poslání každého pokřtěného. Kněží si pak musí uvědomit, že ve svátosti nejsou soudci, nýbrž lékaři, že musí povzbuzovat ke zralosti a dospělosti individuálního svědomí a trpělivě doprovázet na cestě, kterou Bůh vede každého člověka svým vlastním, nezaměnitelným způsobem. Všichni jsme hříšníci a smíme jimi být, opakoval papež František, jen jednoho hříchu se důsledně vystříhejme: nesmíme mít tvrdé, nemilosrdné srdce!

Tradice je tvořivé předávání

Tvrzení tradicionalistů, že vše musí zůstat tak, jak bylo, jen proto, že to existuje dlouho, prohlásil za jed církve. Tradice je tvořivé předávání. Těm, kdo se v průběhu nutných reforem bojí o pravost (identitu) církve, zdůrazňoval, že pravost a autenticita křesťanství nespočívá ve lpění na uzavřeném systému tvrzení, defi -nic, příkazů a zákazů, nýbrž na otevřenosti a věrnosti Duchu. Duch Vzkříšeného, o němž nevíme, odkud a kam jde, tvořivý živý základ církve, nás stále hlouběji uvádí do nevyčerpatelné plnosti Pravdy, do stále hlubších vrstev Božích tajemství. Kdo se na cestě stále nového hledání Boha zastaví, ustrne a prohlásí se za monopolního majitele pravdy, hřeší proti Duchu Svatému. Církev, která se nevyvíjí, a víra, která nezraje, je jen karikaturou církve a degenerací víry na ideologii. Plést si nedokonalou pozemskou církev, která je dosud jen na cestě a je „společenstvím poutníků“, s dokonalou církví v jejím nebeském cíli je hereze „triumfalismu“. Projevem triumfalismu je pak klerikalismus – mocenské chápání autority. Právě tuto „světskost“, chápání kléru jako „vládnoucí třídy“, nadřazené vrstvy, papež diagnostikoval jako hlavní příčinu zneužívání moci, jež se projevilo netušeným množstvím skandálů.

Na otázku, zda je možné nově interpretovat víru, papež František odpověděl, že je to nejen možné, nýbrž nutné, že je to trvalý úkol církve a teologie: Bůh k nám mluví nejen skrze Písmo a tradici, nýbrž i skrze „znamení doby“, skrze současné události, skrze změny v kultuře a společnosti.

Synodální církev

Hlavním odkazem papeže Františka je synodální reforma církve – podle jeho slov úkol pro celé třetí tisíciletí. Synodalita, jak učil tento velký papež, je nový způsob, jak být v přicházející nové epoše dějin křesťany a jak být církví. Církev se má změnit z rigidní, do sebe uzavřené a sebestředné instituce ve fl exibilní síť komunikace. Jde jak o komunikaci uvnitř církve, komunikaci mezi biskupy, kněžími a laiky, muži i ženami, lokálními církvemi v různém kulturním prostředí, tak o komunikaci s ostatními systémy ve společnosti – s ostatními církvemi, náboženstvími a kulturami, se soudobou filozofi í, vědou a uměním. Synodalita jako společná cesta vyžaduje ekumenicitu v nejširším smyslu tohoto slova. Církev je integrální součástí lidské rodiny a uprostřed této rodiny má probouzet a povzbuzovat vědomí sounáležitosti, ducha solidarity překračujícího všechny národní, kulturní a náboženské hranice. Má posilovat vědomí spoluzodpovědnosti za celou planetu.

Směr vývoje církve, který zahájil papež František synodálním procesem, je již nezvratný. Před Františkovy reformy se nelze vracet, je nutné je naopak v jeho duchu prohlubovat. Kdo se bude obracet zpátky, toho čeká osud Lotovy ženy. Víme, co už není přípustné a co nelze v církvi strpět: klerikální rozhodování bez vzájemného naslouchání a společného hledání Boží vůle. Nicméně tomuto synodálnímu stylu života a práce – nejen v církvi, ale i ve společnosti – je ještě třeba se důkladně učit.

Nyní bude nutné naplnit mnohé podněty, jež obsahuje závěrečný dokument synody a papežem Františkem vytýčená mapa k celosvětovému synodálnímu shromáždění v roce 2028. K rozeznávání Boží řeči ve „znameních doby“ od „řeči tohoto světa“, od povrchního „ducha doby“, hlasitě se projevujícího v módách, ideologiích a populisty manipulovaném veřejném mínění, potřebujeme nutně „laboratoře duchovního rozlišování“, školy kontemplativního přístupu ke skutečnosti, živá ekumenická spirituální centra. Bude třeba zakládat ohniska synodální obnovy, „konverzace v Duchu“ a „konverze církve.“ K tomu dal papež František mandát „misionářům synodality“ a k tomu vyzval všechen Boží lid. Tímto směrem je třeba dále rozvíjet odkaz papeže Františka.

Křesťanská autenticita a duchovní velikost jeho nástupce se prokáže zejména mírou odvahy, s níž bude na synodální cestě tvořivě pokračovat.

Autor je kněz, teolog a religionista.