Když se u P. Jana Buly objevil symbolicky 25. února 1951 jeho někdejší gymnaziální spolužák Ladislav Malý, nikdo nemohl tušit, že se tím počíná tragédie zasahující do života stovek lidí. Že se zároveň otevírá příběh mučednictví, jemuž se dostane pozornosti o mnoho dekád později. Jan Bula byl k chování svého známého dlouhodobě nedůvěřivý, ale ani to neodvrátilo jeho zatčení na konci dubna. Po více než dva měsíce trpěl krutými výslechy v jihlavském vězení, aby se mu staly osudnými výstřely v babické škole 2. července 1951. Komunistický režim nepotřeboval skutečné důkazy, co na tom, že kněz seděl v době vražd více než dva měsíce ve vězení. Nakonec se dostal do druhého babického procesu jako hlavní postava a byl odsouzen k smrti. Jeho poslední slova jsou výrazem smíření, stejně jako povzdechu, že musí odcházet z tohoto světa příliš brzy.

Druhý kněz zapojený do babického případu P. Václav Drbola na tom byl podobně, když se dostává do vězení několik týdnů před vraždami ve „svých“ Babicích. Ostatně, budoucí oběť střelby učitel Tomáš Kuchtík se měl po zatčení vyjádřit, že nechápe, co je Drbolovi kladeno za vinu. V případě Drboly pak máme díky archivu rozhlasu k dispozici jeho hlas před soudem, můžeme se tak symbolicky vrátit v čase na místo dějin ke konkrétnímu člověku. Také on byl odsouzen k trestu smrti a zemřel na popravišti jihlavského vězení.

Blahoslavení nám zpřítomňuje nejen atmosféru diktatury 50. let a zločiny komunismu, nechá nás pohlédnout do osudu dvou mužů, kteří se stali oběťmi nikoli anonymního režimu, nýbrž konkrétních rozhodnutí konkrétních lidí. Odkaz každého z nich může být rozdílný. V případě P. Jana Buly se zkusme nesoustředit na samotné „babické“ události, jeho životní mise byla jiná. Ano, bezpochyby nesouhlasil s režimem, což dal najevo už v jeho počátku, kdy statečně četl pastýřský list arcibiskupa Berana, a byl za to dokonce odsouzen (vzápětí amnestován). Jeho život byl především naplněn až horečnatou prací mezi věřícími – od výuky dětí přes divadlo až k jeho zálibám v malbě a kreslení. Bylo ho svého času všude plno a byl si toho vědom. I proto se ohlíží v poslední noci před popravou za tím, že za svůj krátký život vykonal, na co mají jiní celá léta.

Jde o prostou cestu kněze jako služebníka, jako přirozené součásti jeho společenství. Tato prostota, neokázalost každodenní práce, je pro mě odkazem Jana Buly. Navíc v nynější době, která přeje spíše nafouknutým okázalým gestům, za nimiž zeje prázdnota. V případě P. Buly mám dokonce jednu osobní rodinnou vzpomínku. Společně s ním byl v třebíčském kině souzen můj prastrýc Ludvík Stehlík mladší, který byl odsouzen k jednadvaceti letům. Když jsem měl možnost se ho zeptat na atmosféru po vynesení rozsudků, jen lapidárně konstatoval, že kněz Bula byl nečekaně zcela klidný.

Závěr života P. Václava Drboly je o mnoho propojenější s babickými událostmi a skupinou kolem Ladislava Malého, který se vydával za agenta americké CIC, ale pravděpodobně byl jen psychicky nevyrovnaný dobrodruh. Babický kněz Drbola skupině skutečně pomáhal, aniž vyzýval k vraždám, jak si vymyslel komunistický prokurátor, resp. StB. Každopádně je přes všechnu rozporuplnost celého případu v P. Drbolovi nesporná statečnost, kterou osvědčilo mnoho sedláků, řemeslníků, hajných v celém příběhu a kterou si mnozí odnesli jako zkušenost už z druhého odboje. Prostá schopnost otevřít dveře a ukrýt někoho, kdo je aktivní v boji s diktaturou. Smůlou a tragédií všech takto ochotných byla skutečnost, že ve vyhrocené atmosféře 50. let narazili na psychopata Malého, který všechny, včetně sebe, dovedl do propasti.

Oběťmi komunistického režimu (jakož i dalších diktatur) se často stávali ti, kdo proti systému vůbec nemuseli činit cokoli aktivního, jen se nehodili z hlediska jazyka, rasy, národnosti, víry nebo politického přesvědčení. Kategorie „mučednictví“ však předpokládá nejen strpět násilí, ale jistý aktivní postoj, či dokonce čin. Jít prostou cestou své služby a žít ji s vědomím hranic správného a nesprávného je takovým aktivním postojem. A ten oba muži nesporně osvědčili, proto se lze k jejich odkazu vztahovat, aniž bychom z nich dělali pouhé „náhodné“ oběti režimu. Navíc daný režim před téměř čtyřmi desetiletími padl, zatímco odkaz těchto mužů přetrval.