15.–21. října 2024
Aktuální
vydání
42
Předchozí vydání
Hledat

Obsah

Podoba budoucí církve

Názory

15. 10. 2024

|
Tisk
|

Jeden z poradců, kteří pomáhají usnadňovat diskuse na synodě, shrnuje toto shromáždění jako etapu dramatické proměny církve, která bude růst prostřednictvím setkávání a svědectví, stejně jako v prvních staletích.

image:Image
© Jan Hrubý

V Anglii a Walesu existuje postup při jmenování nového biskupa, který se používá, co si pamatuji. Nejdřív vyjádřete překvapení, šok, a především pokoru nad jmenováním. Pak řekněte něco hezkého o diecézi („krásný kout země“), a jak se těšíte, až ji poznáte. Pak dodejte, že vám bude chybět vaše stávající diecéze a báječní lidé v ní, i když jste poctěni důvěrou, kterou vám papež pro toto nové poslání projevil. Nakonec poděkujte odstupujícímu biskupovi za podporu a požádejte o modlitby. Načež krátce shrňte svůj bezúhonný vzestup po církevním žebříčku. (Britští) katolíci jsou zvyklí na tento styl, jenž je k nerozeznání od sdělení velkých firem, a většina si jen těžko dokáže představit, že by tomu mohlo být jinak. Byl jmenován nový biskup: víme o něm málo a on o nás také.

Instrumentum laboris (IL) neboli pracovní dokument pro druhé a závěrečné shromáždění synody o synodalitě nám umožňuje představit si v církvi jinou cestu, která je blíže životu jejího lidu, „méně byrokratická a více vztahová“ (5). Je to církev, která bere vážně „my“ Božího lidu: nejde pouze o souhrn pokřtěných, ale o „komunitární a historický subjekt synodality a poslání“ (3), skrze který působí Duch Svatý. Je to církev, v níž je běžným způsobem fungování vzájemná závislost, reciprocita a naslouchání; kde jsou oceňovány a podporovány služby a charismata všech pokřtěných; kde existuje spolurozhodování, formace v naslouchání a rozlišování. Je to církev, v níž biskup není vzdáleným monarchou, který vládne izolovaně od církve, jíž slouží, nýbrž naslouchá a doprovází synodální rozhodovací procesy na všech úrovních diecéze, čímž podporuje odpovědnost a transparentnost.

Takto vyjádřeno – a přiznejme si, že synoda o synodalitě často zápasila s nalezením jazyka, který by tento posun vystihl – se to může zdát abstraktní. Dokument IL však začíná a končí obrazem Boží zaslíbené hostiny v Izaiášovi, v níž se převracejí sociální žebříčky i politické pyramidy a Duch je slyšet v mladých, chudých či zavržených a v níž jsou kupodivu i obyčejní lidé na základě svého křtu zprostředkovateli Božího záměru. Synodální konverze je cestou znovuobjevování tohoto radostného úžasu v každodenním životě a kultuře církve, jejíž srdce je otevřené Království.

IL se nezabývá konkrétně tím, jak jsou jmenováni biskupové, neboť stejně jako mnoho dalších témat, která se v průběhu těchto tří let objevila (včetně žen-jáhenek, problematiky LGBT či misie v digitálním světě), to bylo svěřeno jedné z deseti studijních skupin, které paralelně se shromážděním probírají kanonické a teologické otázky týkající se těchto témat. Není to proto, aby byla „vyloučena“ ze synody, nýbrž aby se zajistilo, že budou probírána, a zároveň se shromáždění mohlo soustředit na svůj hlavní úkol. Skupiny pak předloží stručné zprávy a závěry papeži v příštím roce.

Posílení farních a dalších rad

Podívejte se však na čl. 91 (IL), který vyzývá k vytvoření a posílení „různých typů rad – farních, děkanátních, diecézních nebo eparchiálních – jako základních nástrojů pro plánování, organizaci, provádění a hodnocení pastoračních činností“. A teď si představte, že budoucí biskup bude jmenován do diecéze, která má čilou pastorační radu, jež už léta organizuje procesy naslouchání a rozlišování ve farnostech i děkanátech a shromažďuje jejich výsledky. Byla by to diecéze, v níž by se problémy a výzvy – pastorační, sociální, institucionální – neustále vynořovaly a modlilo by se za ně velké množství lidí, kteří by vypracovávali návrhy, jež by se setkávaly s pochopením řadových věřících v diecézi, jelikož ti byli do procesu naslouchání od počátků zapojeni. Dále si představte, že biskup byl jmenován třeba proto, že se dokáže ztotožnit s těmito prioritami. Bylo by jeho prohlášení celé o něm, nebo spíše co nejvíce o diecézi a o tom, jak ji navrhuje vést v jejím poslání a prioritách? Boží lid této konkrétní církve by nebyl pasivní a neviditelný jako nyní, nýbrž by byl aktérem.

Klerikální smýšlení je ale tak zakořeněné, že lidé namítají: Neohrožuje to autoritu biskupa? O nejhlubších tradicích církve přitom vědí jen málo. „Cílem synodálního církevního rozlišování,“ říká IL, „není přimět biskupy, aby byli poslušni hlasu lidu, tedy podřídit je lidu, ani jim dát nástroj k prosazení jejich předem učiněného rozhodnutí, nýbrž dosáhnout sdíleného rozhodnutí v poslušnosti Duchu Svatému.“ Jde o stejné starobylé pojetí autority a rozhodování, které se táhne od 15. kapitoly Skutků apoštolů přes synody a koncily rané církve, 3. kapitolu Řehole sv. Benedikta atd. až do středověku, kde se předpokládalo, že jednání „se koná s pomocí všech, nikdy bez pastýřské autority, která rozhoduje z titulu svého úřadu“, jak se píše v IL (70).

Odpovědnost, transparentnost, rozlišování – to vše patří „k nejstarší tradici, která sahá až k apoštolské církvi“ (73–74). Autorita biskupa při rozhodování se tím nesnižuje, nýbrž posiluje, legitimizuje a stvrzuje. Je v tom svobodný, ba má povinnost učinit konečné rozhodnutí a není vázán žádnou obecnou dohodou, která vzešla z církevních naslouchacích procesů. Potřebuje k tomu však přesvědčivý důvod, jak i nyní říká kanonické právo, aby nepoškodil pouto mezi sebou a lidem. V církvi totiž je výkon autority „úřadem, který slouží jednotě Božího lidu, a představuje proto podpůrnou sílu při společném hledání toho, co Duch vyžaduje“ (69).

Odpovědi na znamení doby

Co mě při opětovném čtení IL zaráží, je, jak zřetelně je synodalita přímou odpovědí na znamení doby, na to, co už dávno na setkání latinskoamerických biskupů v brazilské Aparecidě tehdejší kardinál Jorge Mario Bergoglio nazval „změnou doby“. Tento termín vznikl jako popis dramatických proměn trvajících mnoho desetiletí, které (jak biskupové pozorovali) pohřbívají kulturní křesťanství – křesťanství jako religio: jako znak identity, vštěpovaný prostřednictvím rodiny a institucí – a dávají vzniknout církvi menší, zato duchovně silnější. Církvi, která roste skrze setkání a svědectví, stejně jako v prvních staletích.

Nikde v IL není přesně řečeno, že mnohé ze současných církevních struktur a zvyklostí jsou produktem éry, která umírá; ani že synodalita je prostředkem, který nás má přivést do nové éry. Přesto je to naznačeno prakticky na každé stránce. Církev je povolána ke změně, aby mohla plnit poslání, které jí svěřil Ježíš Kristus. Doba mocných institucí chráněných spojenectvím s mocí rychle končí, stejně jako doba silného kádru duchovních a řeholníků a mlčících laiků. To, co dlouho platilo pro chudší části světa, kde církev rychle rostla, platí nyní i pro bohatý Západ: už není dostatek personálu ani prostředků, aby se udržel běžný provoz klerikalismu.

Nastal čas vrátit se k hlubší tradici, která je v mnoha ohledech předmoderní, přesto obnovená a přeformulovaná pro naši dobu; která umožňuje církvi zářit jasněji, ale přitom zbavená veškerého triumfalismu. Církev není korporace, nýbrž skupina lidí proměněných setkáním s Kristem, kteří naslouchají Božímu Duchu a přijímají od něj vedení jak jednotlivě, tak jako tělo. Synodalita nám v této době krize a změn umožňuje hluboce naslouchat a věrně rozlišovat, přijímat nové horizonty Ducha a zároveň je odlišovat od ducha doby. Takoví jsme a tak jednáme. Synodalita je hluboce, bytostně katolická.

Pracovní dokument IL jmenuje řadu znamení doby, která se na synodní cestě objevila. Jedním z nich je způsob, jakým se změnila naše církevní sounáležitost. Společenství víry dnes není jen geografickým místem: jsme mobilní, městské bytosti, které mohou současně patřit k různým zemím i církevním hnutím či společnostem; stále větší část svého života trávíme v paralelním digitálním, virtuálním světě. Tato realita „ovlivní organizační formy církve“, poznamenává IL (82), neboť mnohé naše struktury předpokládají pojem místa, který byl v praxi nahrazen. Aniž bychom zapomínali na význam hmatatelného kontextu a konkrétní kultury, musíme začít vnímat církev nejen jako prostor, ale jako „oblasti a sítě, v nichž se mohou rozvíjet vztahy, které lidem nabízejí příležitost k zakořenění a základ pro poslání, jež budou uskutečňovat všude tam, kde se bude odvíjet jejich život“ (86).

Překonat rozdělení

Dále je tu touha po hlubší jednotě církve, po překonání jejího vnitřního rozdělení, která roste s uvědoměním si její globální rozmanitosti (11): metoda rozhovoru v Duchu je k tomu nezbytným nástrojem. Roste také povědomí o rozmanitosti charismat a povolání, které Duch „neustále probouzí v Božím lidu“, a tedy i potřeba rozšířit účast všech pokřtěných nejen na rozhodování, ale i na spoluodpovědnosti za poslání církve. A to prostřednictvím „křestních služeb“, které mají dostat „stálejší podobu“ jako „ustanovené služby“, udělované biskupem prostřednictvím zvláštního obřadu po období rozlišování a formace (29). Dokument vidí, že Duch Svatý vylévá charismata a dary na laiky obecně – a zvláště na ženy – jako odpověď na pastorační potřeby naší doby. Je třeba změnit mentalitu, vnímat ženy a muže jako vzájemně závislé a podporující se, jako „sestry a bratry v Kristu, zaměřené na společné poslání“ (14). Konkrétně se shromáždění žádá, aby zvážilo, jak rozšířit účast žen v církevních rozlišovacích procesech a jejich lepší přístup k odpovědným pozicím, včetně seminářů a teologických fakult a církevních soudů (16).

Otázky, na které musí toto shromáždění odpovědět (jak umožnit hluboký dialog a naslouchání, spoluzodpovědnost všech pokřtěných, autoritu jako službu atd.), se tedy jeví jako prospěšné pro odvěké poslání církve: umožnit jí ukázat světu lepší způsob Boží přítomnosti a pomoci uzdravit jeho rány skrze lásku. Dá-li Bůh, do konce října budeme lépe vědět, jak na to.

Autor je odborníkem na soudobé církevní dějiny na Campion Hall v Oxfordu a životopiscem papeže Františka. Text vyšel v britském katolickém magazínu The Tablet, převzato se svolením, redakčně přeloženo a zkráceno.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou