Nebylo by to poprvé, kdy papežská encyklika ovlivní politiku a legislativu. Princip subsidiarity, který velí řešit záležitosti na nejnižší úrovni, jež to zvládne, dostal svou první formální definici v encyklice Quadragesimo anno z roku 1931. Dnes je zakotven v článku 5 Smlouvy o Evropské unii a každodenně upravuje dělbu pravomocí mezi Bruselem a členskými státy. Do primárního práva EU se nedostal přímo, nýbrž přes poválečnou křesťanskou demokracii v Německu, ale dostal se tam nepopiratelně.

Podobně encyklika Laudato si’ z června 2015 vyšla půl roku před pařížskou klimatickou konferencí COP21 (každoroční setkání států, které jsou stranami klimatické úmluvy OSN z roku 1992). Sám papež František přiznal, že tak učinil zčásti proto, aby ovlivnil její průběh. Vyjednavači encykliku znali, řada delegátů na ni v jednacích sálech odkazovala a Vatikán spolu s episkopáty z pěti kontinentů vydal výzvu žádající závaznou dohodu. Výsledkem konference byla Pařížská dohoda, první univerzální právně závazná smlouva o ochraně klimatu, na niž navázala evropská Zelená dohoda. Nikdo z encykliky přímo neopisoval, ale morální jazyk a argumenty z ní vycházejí. Francouzský ministr a předseda konference Laurent Fabius den po zveřejnění encykliky oficiálně prohlásil, že je „významným příspěvkem k úspěchu COP21“.

Konečně předchůdce dnešního papeže téhož jména Lev XIII. vydal před 135 lety encykliku Rerum novarum. Reagoval v ní na bídu dělníků v éře průmyslové revoluce. Hájil spravedlivou mzdu, právo zakládat odbory i soukromé vlastnictví a odmítal přitom revoluční násilí stejně jako bezbřehé vykořisťování. Položil tak základ sociální nauce církve a dal ideový impulz celému křesťansko-sociálnímu hnutí, z něhož vyrostly křesťanskodemokratické strany a nakonec také evropský sociální stát, jak jej známe dnes.

Nejen varování

Podceňovat vliv papežských dokumentů tedy není na místě. S tímto vědomím bychom měli přistupovat i k nové encyklice Magnifi ca humanitas. Není kritikou technologického pokroku ani pouhým varováním, ale překvapivě konkrétním seznamem úkolů: nastavit novým technologiím pravidla a určit, v čím zájmu mají fungovat. Hlavními hybateli vývoje totiž už nejsou vlády, nýbrž soukromé nadnárodní firmy se zdroji převyšujícími možnosti mnoha států – a moc nad daty, platformami a algoritmy uniká veřejné kontrole (srv. MH 5).

Nejnaléhavějším úkolem je zajistit, aby o lidských osudech nerozhodovaly stroje. Rozhodnutí o přístupu k úvěru, k zaměstnání nebo k veřejné službě nesmí být plně svěřeno automatizovanému systému, proti němuž se člověk nemá jak odvolat (srv. MH 102). Stejně nepřípustné je plně automatizovat rozhodování ve vojenských konfl iktech, kdy jsou dopady na lidské životy nezvratné (srv. MH 200). U každého takového rozhodnutí má být zřejmé, kdo za ně nese odpovědnost — a to musí zajistit pevný právní rámec, na němž se politici shodnou (srv. MH 105–106). Jako poslanec k tomu budu mít nejbližší příležitost při implementaci evropského aktu o umělé inteligenci.

Úkoly přináší encyklika i v oblasti práce, jíž papež přikládá mimořádný morální význam. Každé zavedení nových technologií by mělo provázet opatření, které ochrání zaměstnanost, umožní rekvalifikaci a zapojí samotné pracovníky (srv. MH 156). Náklady této proměny nesmějí dopadnout jen na jednotlivce a přístup k práci pro všechny má zůstat jednou z hlavních priorit veřejných politik (srv. MH 154). Otázky celoživotního učení a proměn trhu práce budeme vlivem stárnoucí populace jako politici řešit čím dál častěji.

Papež si za předobraz encykliky nevybral pyšné stavitele Babylonu, ale Nehemiáše, který rozdělil práci tak, aby každá rodina dostala svůj úsek hradby (srv. MH 8). Obnova města nebyla dílem jednoho člověka, nýbrž sdílené odpovědnosti mnoha. Encyklika nabádá, aby budoucnost umělé inteligence neurčovala hrstka stavitelů jediné věže, ale celé společenství lidí nesoucích odpovědnost za společné dobro. Svůj úsek hradby máme vedle ostatních i my politici.