Ve švýcarském Davosu zazněla slova Václava Havla. Pasáž z jeho eseje Moc bezmocných si jako základ projevu vybral kanadský premiér Mark Carney. Jeho vystoupení obletělo svět a je označováno za přelomové. Carney nahlas řekl, co mnozí už delší dobu tuší. Dosavadní jistoty přestávají platit. Pozice institucí, na jejichž základě stál mezinárodní řád, jako například NATO, OSN či Světová banka, je velmi slabá. Vrací se neskrývané soupeření velmocí. Svět, v němž jedni rozhodují a druzí se přizpůsobují.

Tady si Carney bere na pomoc Václava Havla. „Vedoucí prodejny se zeleninou umístí do výkladu heslo: ‚Proletáři všech zemí, spojte se!‘ Sám tomu nevěří. Nikdo tomu nevěří. Přesto to heslo ve výkladu má – aby se vyhnul problémům, dal najevo svou poslušnost, aby měl klid. A protože všichni vedoucí prodejen ve všech ulicích dělají totéž, systém přetrvává. Nejen díky násilí, ale také díky účasti obyčejných lidí na rituálech, které v soukromí považují za vylhané,“ vysvětluje, jak nespravedlivý systém přetrvává.

„Havel tomu říkal ‚život ve lži‘,“ pokračuje Carney. „Moc systému se nezakládá na pravdě, nýbrž na ochotě všech lidí chovat se tak, jako by pravdu měl. A z toho pramení i křehkost systému: stačí, aby jeden člověk vypověděl poslušnost — aby zelinář odstranil heslo —, a zdání začíná dostávat trhliny,“ dodává s tím, že nyní je potřeba, aby státy takové heslo odstranily z výloh své zahraniční politiky.

Členství v institucích a západních strukturách nám zajišťovalo bezpečnost i ekonomickou spolupráci. To už dnes není tak samozřejmé. Spojené státy, které hrály v posledních desetiletích v těchto strukturách zásadní roli, jakoby si nebyly jisté, kdo je spojenec a kdo nepřítel. Místo jednání nastupují hrozby – v lepším případě vysokými cly, v tom horším silou, či dokonce invazí, jako v otázce Grónska. Mezinárodní integrace, upozorňuje Carney, se stává nástrojem podřízenosti a do jisté míry bezpečnostním rizikem.

Konec zavírání očí

Jak podotýká kanadský premiér, významný ekonom a centrální bankéř inspirovaný papežem Františkem, za pocit bezpečí jsme občas museli zavírat oči nad nespravedlností a asymetrií ve vymáhání pravidel. Pro silné hráče mnohdy platily jiné normy než pro ty slabé. Řád často byl jen fasádou. Proto není nutné si dosavadní systém idealizovat a ronit krokodýlí slzy. Nyní je na čase myslet jinak, aby naše zahraniční politika skutečně vyhovovala našim hodnotám a byla opravdu založená na respektu a lidských právech.

Díky tomu, že jsme (nejen Česko, ale celá Evropa) bezpečnost a zahraniční politiku do značné míry „outsourcovali“ (svěřili druhým), zapomínali jsme na budování vlastních bezpečnostních, energetických a dalších strategických kapacit. To by se mělo změnit. Přesně jako to dělá Kanada, která nyní investuje obrovské peníze do obrany a infrastruktury, ale zároveň do vlastní ekonomiky, protože silná ekonomika tvoří vnitřní odolnost.

Podobně jako Kanada musíme hledat spojence a přátele, ovšem na rovnocenné úrovni, ne se hnát do podřízených rolí. „Velmoci si mohou dovolit jednat samostatně. Mají dostatečně velký trh, vojenskou kapacitu a vliv, aby mohly diktovat podmínky. Střední mocnosti tohle všechno nemají. Jenže když vyjednáváme s hegemonem bilaterálně, vyjednáváme z pozice slabosti. Přijímáme, co je nám nabídnuto. A mezi sebou soupeříme, kdo bude nejvstřícnější. To ale není svrchovanost. Je to předstírání svrchovanosti a faktické přijetí podřízenosti,“ předestírá Carney. „Ve světě velmocenské rivality mají země, které se ocitají mezi velmocemi, na výběr: buď budou mezi sebou soutěžit o jejich přízeň, nebo se spojí a vytvoří třetí cestu, která bude mít svůj vliv.“ Musíme být schopni bouchnout do stolu, budeli třeba, nesmíme být vydíratelní.

Raději ohnout hřbet?

Nikdo neříká, že přetvořit naše myšlení a politiku bude snadné. Druhá varianta je jednodušší, ale mnohem temnější a nedůstojnější – zapojit se do vleku velmocí a čekat na drobky z jejich stolu. Nejenže budeme muset ohýbat hřbet a žít ve lži, nakonec s tímto přístupem stejně narazíme.

Politika Donalda Trumpa ukazuje, že si nikdo nemůže být ničím jist. Americký prezident je dlouhodobě známý tím, že dokáže porušovat dohody v řádu hodin. Tuto nejistotu přenáší i do zahraniční politiky. Že jednou poslechneme, neznamená, že si udržíme přízeň i do budoucna. A nakonec dojdeme do situace, kdy podřízenost bude v rozporu s národními zájmy. „Protože nejste-li u stolu, jste na jídelníčku,“ zdůrazňuje kanadský premiér.

Zamyslet by se nad tím měla i naše česká vláda. Premiér Andrej Babiš ani šéf diplomacie Petr Macinka si zatím nedovolili postavit se nátlaku Donalda Trumpa (naposledy za suverenitu Grónska). Pro nás jako menší či střední zemi je přitom jasnou volbou být součástí silné a sebevědomé Evropské unie – je na místě hovořit o další integraci nebo společné obraně, abychom byli akceschopní, ne jen diskusní klub. O tom, že jsme v přelomové době a čeká nás rozhodování, kudy dál – zda cestou práva, či síly, solidarity, nebo nátlaku, ostatně před týdnem rozmlouvali i prezident Petr Pavel s papežem Lvem XIV. Jisté je, že svět, v němž velmoci diktují a ostatní poslouchají, pro nás nebude výhodný. Drobky ze stolu vždy budou jen drobky.

Autor je historik, redaktor KT a analytik Asociace pro mezinárodní otázky.