Patnáct let – tak dlouho trvala snaha přesvědčit politiky a političky, aby kojenecké ústavy, tyto hluboce zakořeněné relikty socialismu v našem státě, zrušili. Jenže v mezičase v nich vyrůstaly další a další děti. Přitom každý jeden den, který v nich musely strávit, byl pro ně nenahraditelnou ztrátou.

Když jsem před čtyřmi lety stála na Malostranském náměstí v Praze a pořádala happeningy za zrušení kojeneckých ústavů, mnoho lidí bylo skeptických. Volala jsem tehdy své kamarádce pěstounce, abych se s ní poradila, jak takovou akci pojmout. Bez váhání mi řekla, že nic takového jako happening nemůže v našem zatvrzelém státě něco změnit. A nebyla sama. Takových bylo víc – lidí, kteří mnohem déle než já žili realitu, kdy nebyla vůle kojenecké ústavy, byť všude v okolních zemích je dávno zrušili, zrušit i u nás.

Zároveň tu ale bylo i dost těch – a mezi nimi ona pěstounka, kteří se za tyto děti rvali. Buď se o ně starali, protože právě pěstounství je jednou z cest, jak snížit počet dětí v ústavní péči (o druhé cestě se zmíním později). Anebo tu byli lidé jako Klára Šimáčková Laurenčíková, současná vládní zmocněnkyně pro lidská práva, která tehdy jako předsedkyně vládního Výboru pro práva dítěte společně s dalšími neúnavně chodila na všemožné výbory do Sněmovny přesvědčovat tehdejší poslance a poslankyně, že zákaz umisťování dětí do tří let věku do ústavní péče má smysl.

Potřeba pěstounů

Je leden 2025 a kojenecké ústavy jsou minulostí. A v jiné už schválené novele zákona je dokonce další termín. Od roku 2028 se do ústavní péče nemá dostat už žádné dítě do svých osmých narozenin.

Je to další důvod k oslavě, zároveň ovšem nejsme na této cestě u konce. Mimo jiné je potřeba, aby kraje, které mají tuto agendu na starosti, dál intenzivně sháněly nové pěstouny. Je také nutností, aby stát chápal, jak jsou pěstouni potřební, a aby pro ně zajistil dostatek zejména finanční podpory. Děti, které nemohou žít se svými biologickými rodiči, zažily jednu z nejbolestivějších ztrát – a potřebují hodně péče, aby tuto ztrátu překonaly.

Je ale třeba jít ještě dál – proto se mluví o zavedení tzv. specializovaných pěstounů. To je v zahraničí osvědčený model, který spočívá v tom, že se tito pěstouni s ještě větší podporou starají o děti handicapované, velké sourozenecké skupiny či děti s náročným chováním – což jsou tři skupiny, které jsou dnes do pěstounských rodin jen s obtížemi umístitelné.

A pak je tu ještě jedno velké téma. Na častou otázku, jestli máme dostatek pěstounů, existuje vcelku jednoduchá odpověď. Nepotřebovali bychom jich tolik, kdybychom začali víc pomáhat biologickým rodinám. V Česku se ročně odebere z rodin tři tisíce dětí, což je v evropském měřítku obrovské číslo. Na vině jsou dluhy, chudoba, absence zákona o sociálním bydlení a také nedostatek peněz pro terénní sociální pracovníky, kteří by rodinám pomáhali vyřešit jejich existenční problémy a podpořili je v rodičovských kompetencích. Často je to tak, že tito rodiče sami nevyrůstali v podnětném prostředí a není výjimkou, že sami prošli ústavní výchovou.

Některé státy na západ od nás jako Nizozemsko či Velká Británie razí tezi, která tady u nás zatím nevítězí. V těchto zemích jsou přesvědčeni, že je potřeba napnout všechny síly, aby dítě mohlo v ideálním případě zůstat se svými biologickými rodiči. Když to nejde, dítě jde do náhradní rodiny.

Že to může fungovat i u nás, dokazuje Zlínský kraj. Už před lety tam začali analyzovat všechny spisy odebraných dětí, aby zjistili, proč nemohou žít doma. Trpělivě školili všechny sociální pracovníky, které s rodinami přicházejí do kontaktu. A také intenzivně shánějí pěstouny. Po několika letech zjistili, že v jejich dvou kojeneckých ústavech zbývá jediné dítě. A tak oba tyto ústavy už v roce 2016 zrušili – nebyly potřeba.

Troufám si tvrdit, že by si nikdo z nás nepřál pro své děti nebo děti svých příbuzných a přátel život v ústavu. Totéž bychom ale neměli přát žádnému dítěti, byť ho neznáme.

Autorka je redaktorka magazínu Reportér, autorka knihy Náhradka, založila iniciativu Vyrůstat doma.