30. 6. 2026
|Mezi hosty letošní charismatické konference Charis (8. – 12. července) jsou Lámačské chvály ze Slovenska. BRAŇO LETKO, který je vede, při nedávné návštěvě Prahy vyprávěl, jak vypadá jejich služba a s čím se do Brna chystají.
Před nějakými šestnácti sedmnácti lety jsme zanechali podnikání i klasickou práci. Rodina, práce a služba v takové intenzitě nejdou skloubit. Došlo mi, že něco z toho musím pustit. Říkal jsem si, že až mi bude osmdesát a budu si šlapat na vousy, už asi nebudu moci někam jezdit a sloužit. Dohodli jsme se s manželkou a rodinou, že tedy půjdeme do služby naplno, a pokud to Pán Bůh chce, postará se. Žijeme z Boží prozřetelnosti a musím říct, že Pán se stará. Vždycky mě fascinuje a překvapuje, jak to dokáže.
Už za starého režimu jsem hrával v kostele. To se mi moc líbilo. Ale po Sametové revoluci mi došlo, že to bylo spíše o náboženské zvyklosti a rebelii proti systému. Trvalo mi pak další tři roky, než mi někdo svědčil o osobním vztahu s Ježíšem. Nejprve jsem se toho zalekl a utekl, ale potom jsem pochopil, že přesně po tom toužím a chci být s Pánem. To byla moje revoluce, která začala mému hraní i všemu ostatnímu dávat smysl. Tehdy jsem si řekl, že už nebudu zpívat nic jiného než chvály Bohu. Ostatního jsem se už nahrál dost. Chtěl jsem ho oslavovat a toužil jsem, aby se chvála mohla rozšířit úplně všude.
To je úplný začátek a jádro všeho. Jenže jsme zjistili, že lidé chvále nerozumějí, nemají-li s Bohem osobní vztah. Chvála je takový lakmusový papírek. Nejprve potřebujeme ohlašovat živého Krista a vztah s ním a pak najednou ta chvála chutná zcela jinak. Mnohokrát lidé říkají, že to pro ně byl startovní bod – jiskra, která v nich zapálila rozhodnutí žít s Bohem.
Nějak se to propojilo. Dříve jsme jezdívali jen občas, na pozvání. V poslední době je to ale hodně spojené s kluky z kapely Godzone a službou spolu s nimi – a stejně tak s Dismasem, což je vězeňské společenství. Původně bylo jen slovenské, ale vězni často putují z jedné věznice do druhé, a to i přes hranice. A tak začala přicházet pozvání z Česka. Zrovna zítra jedeme do jedné české věznice. Tyto věci na sebe navázaly a lidé, kteří byli u toho, nás potom pozvali do své farnosti.
Začalo to tady s Michalem. Míšo, pojď na chvíli blíž (zve k rozhovoru Michala Libanta, vedoucího společenství Dismas, který s nimi často vystupuje a vypráví svědectví o tom, co vězni zažívají s Bohem – pozn. red.). Po jedněch chválách nás pozvali, abychom se k nim přidali. Potom nás dostali poprvé do věznice, bylo to v Leopoldově 14. května 2015. Potom jsme začali jezdit i do českých věznic. (Do rozhovoru vstupuje Michal Libant a jmenuje současné štace: „Tento měsíc jsme byli v Brně na detenci, minulý týden v Kuřimi. Zítra jedeme do Všehrd a příští týden ve středu do Rýnovic. Ve čtvrtek ráno nás čeká Plzeň-Bory, odpoledne věznice Oráčov. Potom jsme v Karlových Varech, druhý den ráno se jede do Nového Sedla a pak k ženám…“)
Všechny cesty spojujeme se službou ve farnostech. V kriminálech kombinujeme osobní svědectví s písněmi, chválou, modlitbou a závěrečnou výzvou. Snažíme se dělat Bohu dobrou „reklamu“ a ukázat, že každý se může pro něj a život s ním svobodně rozhodnout.
Nejprve jsem si myslel, že tam bude víc dozorců, zvlášť když jsem si uvědomil, že ti kluci tam nesedí proto, že by ukradli lentilky. Ale zvykli jsme si. Poznali jsme, že hlad po Bohu je tam mnohem větší než venku – světlo totiž svítí lépe tam, kde je tma. Takže svým způsobem je to tam jednodušší. A vyloženě muzikantsky řečeno: oni odtamtud nemohou utéct, i kdybychom hráli špatně.
Snad ne (směje se).
Těch pozvání je strašně moc. Ovšem nám paradoxně pomohl covid – udělal tlustou čáru. Když jsme tehdy lidem dávali termíny až za dva roky, celé se to zaseklo. Během covidu jsme začali dělat online přenosy – vždy v pátek večer z místa, kde jsme právě byli. A pokračujeme v tom pořád. Díky tomu vznikla i reálná komunita, lidé, s nimiž se potkáváme. Když hrajeme na různých místech, říkají nám: „My se s vámi modlíme každý pátek.“ Nečekali jsme, že ta komunita může být tak velká. Z nouze tedy vzniklo něco pravidelného a nesmírně důležitého. Zve to lidi, kteří se starají o nemocné, pečovatele z dětských domovů i běžné zaměstnance ke společné modlitbě.
To nedokážu vybrat. Jsem vděčný za každé místo, kde můžeme být – a opravdu chválím Pána, že potkávám lidi, kteří jsou po něm hladoví. Když jsme na duchovních obnovách pro školy, nejraději mám studenty, kteří tam přišli jen kvůli tomu, že odpadlo vyučování a nemusí se učit. Nejsou tam z vlastního rozhodnutí, ale zkrátka proto, že to pro ně bylo snazší než sedět ve škole. Na ty se těším nejvíc.
Mně se to právě takto líbí. Můžu jim ohlašovat někoho, koho vůbec nečekali, a v té chvíli bývají nejvíce překvapení.
Já jsem se tam těšil celé roky! Modlil jsem se: „Pane drahý, už nám tam dovol jet.“ Takže když nám zavolala Kateřina Lachmanová, že by to letos šlo, vyskočil jsem radostí. Katku poslouchám na kazetách už od svého obrácení před třiatřiceti lety. Nevím, jestli dnešní lidé ještě vůbec vědí, co je to magnetofonová kazeta. Splnil se mi tedy sen, že můžeme jet na místo, z něhož roky duchovně čerpáme, a teď tam můžeme sami vystoupit, povzbudit a posloužit.
Měli jsme setkání, kde se téma „hnětlo“, bylo to jako jedno dlouhé společenství. Téma konference („Především chraň své srdce, neboť z něj vychází život“ Př 4,23 – pozn. red.) je nám velmi blízké, protože je o odpuštění. S tím se přece setkáváme neustále – ve vězeních, ve školách, v rodinách, kdekoli. Jedeme tam ale vždy s tím, že Bůh nám dá vědět, co si zrovna přeje. My třeba nemíváme playlisty ani věci připravené předem. Přímo na místě se ptáme: „Pane drahý, co tu chceš dnes udělat, abychom ti nepřekáželi?“
Budeme provázet páteční den a také modlitební večer. V sobotu už kvůli jiným povinnostem nemůžeme. Máme tam také program pro mladé spolu s Gedeon worship. Myslím, že i ten pátek je s nimi. Často sloužíme společně a bývá to dobrý čas, moc se těšíme.
Dozvěděl jsem se, že Ondra (lídr Gedeon worship) se obrátil při chválách, které jsme měli kdysi dávno u nich ve farnosti, kam nás pozval polský kněz. Při hraní zažíváme podobné věci. Ta podobnost a blízkost je mi vzácná.
Určitě ano. Máme připravená překvapení. Kromě společenství Dismas bychom chtěli přinést další svědectví.
Velmi rádi. Dostali jsme také možnost mít tam stánek. Katka Lachmanová volala minulý týden, abychom si připravili věci. A protože Michal stále hledá takové ty „modlitební anděly“, kteří se za vězně modlí, budu velmi rád, když se další pomocníci najdou na Charis.
Středa 8. 7.
od 12.00 registrace v pavilonu F v areálu Výstaviště Brno 19.00 mše sv. na Výstavišti Brno (arcibiskup Josef Nuzík)
Čtvrtek 9. 7.
9.00 modlitba chval
9.45 „Především chraň své srdce…“ (Př 4,23) – P. Vlastimil Kadlec – po přestávce modlitba
15.00 Odpouštět chceme, ale jak? – P. Stanislav Pacner
16.45 mše sv. (P. Jan Berka)
19.30 večer chval s Chapelou / pro mladé: „Bohem přijatí a milovaní“
Pátek 10. 7.
9.00 modlitba chval
9.45 „Odpusť nám, jako i my odpouštíme“ – P. Jozef Mihok – po přestávce adorace (komunita Blahoslavenství + Chapela), zpovídání
15.00 „Nezarmucujte Ducha Božího“ (Ef 4,30n) – David Novák 16.45 mše sv. (P. Christophe Jakob)
19.30 paralelní večerní programy na různých místech v Brně
Sobota 11. 7.
9.00 modlitba chval
9.45 Ideologické příkopy – Kateřina Lachmanová – po přestávce modlitba
15.00 Usmíření křesťanů – P. Jakub Sadílek, David Loula, sr. Vlasta K. Čaplová
16.45 mše sv. (P. Jakub Sadílek)
19.30 modlitba za účastníky – P. Jozef Mihok, sr. Lucia Kopasová, Kateřina Lachmanová
Neděle 12. 7.
9.00 modlitba chval
9.45 Žehnejte, neproklínejte (Ř 12,14) – pásmo svědectví
11.00 mše sv. (biskup Pavel Konzbul) a závěr konference