Americký filmař Christopher Nolan (55) patří mezi několik málo tvůrců, jejichž každé nové dílo je spojeno s velkým očekáváním. Nolanovy filmy jsou synonymem velkolepé, brilantně natočené podívané (Batman začíná nebo Oppenheimer) i dokonale zkonstruovaných scénářů (průlomové Memento či „pozpátku“ běžící futuristický Tenet). Nolan je vskutku geniální a v něčem starosvětsky uvažující tvůrce, který nevlastní chytrý telefon a nepoužívá e-mail. Sám říká, že mu dobrovolná digitální „odpojenost“ umožňuje maximální soustředění na tvůrčí proces, což nelze rozhodně nijak rozporovat. Dech beroucí obrazivost i vysoustruženost scénářů je vlastní takřka každému z jeho třinácti filmů.

Při sledování nynější Odyssey, na niž sborově pěje chválu diváctvo i většinová kritika po celém světě, nicméně přichází na mysl srovnání s pověstnými švýcarskými hodinkami. Ty také jdou přesně díky do sebe zapadajícím ozubeným kolečkům, ale zřejmě jen málokoho jejich řemeslná genialita niterně zasáhne a vnitřně promění. A stejně tomu je u Nolanových filmů – s čestnou výjimkou velkolepého vesmírně-intimního vyprávění o síle lásky Interstellar (2014).

Kde je tlukoucí srdce filmu?

Odyssea je úžasná a přesně šlapající sbírka „filmových atrakcí“, tedy scén, které diváka zaslepí svou líbivostí a přitažlivostí – a to v jakékoli podobě (vnější krása, napětí i úlek). To samo o sobě neznamená, že daná scéna v rámci celku filmu nemůže vést k hlubšímu diváckému prožitku, nicméně v případě Odyssey tomu tak bohužel je. Přízemní zhýralost i krutost nápadníků Odysseovy manželky Penelopy, kteří po dlouhé roky okupují hrdinovu domovskou Ithaku, dusivý Trojský kůň, do jehož nitra se konečně podíváme, mohutné a nebezpečné moře, po němž se Odysseova tenčící se družina plaví, obří lidožroutský Kyklop se svými ovcemi a hlubokou slují, Kirké proměňující své hosty ve zvěř, proplouvání mezi Skyllou a Charybdou, to vše lačnému oku lahodí a sluch ohlušuje.

Divák je svírán strachem, je patřičně zhnusen nebo i pohnut – to když je starý věrný Odysseův pes vykopnut vilným mocipánem před brány paláce – a napětí je veliké. Ale výsledné umělecké dílo není rovným součtem vnější dokonalosti jeho jednotlivých scén, ať jich je sebevíc. Jako velkolepý spektákl je Odyssea úžasná, nicméně od filmu můžeme chtít víc – a ono „víc“ zde nenacházím. V záplavě událostí, které Odyssea vracejícího se domů z Trojské války potkávají, vlastně nezbyl prostor pro otevření se hlubinám lidského nitra, nikde nebylo k nalezení vroucně tlukoucí srdce filmu.

Ve třech hodinách této podívané je konstatováno i ukázáno mnohé: rozporuplnost hrdinství, za nímž stojí oběti mnoha lidských životů i nespočet zvěrstev, v nichž je Nolan ještě zdrženlivý (plenění i znásilňování nechává na Odysseových vojácích, hrdina sám se zbytečné brutality straní), hrozivý blížící se konec civilizace s nadějnou vizí vzniku nové, šlechetná poslušnost i pevnost rodinných vazeb. O tom všem lze během filmu i po něm přemýšlet a diskutovat.

Odyssea (USA / Velká Británie 2026), rež. Christopher Nolan. Premiéra 16. července.