Podle mého soudu režisér Dan Svátek a celý tvůrčí tým nenatočili nějaké velké dílo. Navzdory tomu ale jedním dechem dodávám: nutné vidět. Hned první důvod mi doslova vnutili diváci v berounském letním kině. My Češi jsme podle mnohých národ naložený v alkoholu. Místní publikum vytvářelo kulisu cinkajících lahví a sykotu otevíraných plechovek piva a dění na plátně nepatřičně doprovázelo nejapným smíchem: „My si tady v klidu chlastáme na filmu o alkoholičce. Nás se to netýká.“ Smích ale postupně zmrazilo poněkud voyeurské sledování cizího pozvraceného a napůl delirantního osudu. Dění na plátně vás zkrátka vytáhne za vlasy z bezpečí naivní představy „mě se to netýká, já to mám přece pod kontrolou a lidé kolem mě jsou na tom stejně“.

Snímek působí spíše jako mistrně pojatý hraný dokument sestříhaný ve stylu hudebních klipů devadesátých let. Tato zdánlivá slabina se však nakonec ukazuje spíš jako silná stránka: při postupném (poněkud nesourodém) skládání životních epizod hlavní hrdinky a sledování dějové linky si tak udržíte pozornost.

Mistři manipulace

Příběh je především konfrontací s bezmocí všech zúčastněných, která přichází s plíživým opilstvím a pak i diagnózou závislosti hlavní hrdinky, ač ta ji zuřivě popírá. Nechme stranou, že místy k tomu film využívá poněkud laciné prostředky (např. scény, které protagonistku zobrazují jako nezodpovědnou matku, která ohrožuje své dítě). Přijde na řadu také drasticky vyvedený umělý potrat druhého dítěte. V tu chvíli si prostě ukroutíte hlavu nad tím, jak může být alkoholik nezastavitelný. Co naopak ve filmu příliš není a pro pochopení závislosti je to ke škodě, je mistrovství alkoholiků manipulovat, a pak i „poslušná“ reakce jejich okolí. Až neuvěřitelně působí prostředky, jimiž hlavní hrdinka (hraje hezky, ale poněkud nepřesvědčivě Tereza Ramba) udržuje svého manžela (naopak skvěle podaného Miloslavem Königem) v pozici zaslepeného ochranáře. Svazuje ho lhaním, polopravdami, mistrným skrýváním pití, zlehčováním a emoční manipulací do spoluzávislosti, jak to nazývají adiktologové. Ve svém úsilí vytvořit si chorobný prostor pro pití pokračuje filmová Michaela v sebedestrukci a postupně se mění z krásky v trosku. A její muž přitom vykládá, jak jí to sluší, jen aby si problém zprvu vůbec nepřipouštěl – a pak v zoufalství prchnul.

Do potrhané vztahové pavučiny diváka lapí hrdinčina tchyně, kterou hraje Barbara Lukešová. V redakci KT ji díky jejím návštěvám známe jako kromobyčejně citlivou, chápavou, pozitivní a laskavou osobu. A tady hraje takovou „mutru“, až jsem se v kině kroutil děsem. V duchu úsloví „není malých rolí“ jí sekunduje tchán (Miroslav Hanuš) se svým herectvím pohledů, vzdechů, grimas, ploužení, nezájmu, rezignovanosti a přehlíživosti, prakticky beze slov.

Problém, který nechceme vidět

Zápisník alkoholičky nabízí divákovi velkou příležitost: odnést si z kina i něco víc než prvoplánové otřesení osudem jedné „závislačky“. A sice otázku, zda nepatřím i já sám k opilcům nebo „jen“ ke slepýšům, kteří nechtějí vidět něčí problém – v rodině, ve farnosti, u svého kněze, u svých přátel. Nejsem snad i já tvůrcem či součástí manipulativní hry, v níž jde hlavně o to nevystoupit z nezdravého pití nebo závislosti? Asi se nemusíme stát apoštoly abstinence, nebo dokonce záchranáři opilců (to ve skutečnosti ani nejde, jak potvrdí odborníci), ale možná stačí začít s pravdivostí a opravdovostí k sobě i ve vztazích k druhým. Zvlášť pokud stojíme na hraně propasti alkoholu, nejdostupnější drogy v Česku.

Zápisník alkoholičky. Režie Dan Svátek (Česko 2024). V kinech od 11. 7.