Dlouholetý redaktor KT Jan Paulas v knížce nezapře, že je Jihlavan a že v tom městě zná každý kámen, ulici i nároží. Kromě historie kdysi národnostně rozděleného města nás provází „krvavým létem“ 1945 a osudem někdejšího faráře, premonstráta, iglauského Němce Christiana Honsiga.

Čtenářovým zapáleným průvodcem je snaživý doktorand Matěj, který si Honsiga vybral jako jednoho z hrdinů své diplomové práce. Se psaním mu pomáhá sličná kamarádka Lucie, Jihlavanka, dobře obeznámená s tamními poměry. Každý den badatelského týdne čeká na Matěje nějaké to překvapení – je to vlastně taková šifrovačka, v níž se mladík musí vyrovnat s nečekanými překážkami a odhaleními. Potkává několik postav, které ho od jeho bádání odrazují a mlží, jiní toho vědí naopak hodně, ale nejsou sdílní, jako by skrývali jakési tajemství. Studentovo pátrání kolem jihlavského kostela sv. Jakuba, v archivních dokumentech, skoro detektivní zápletka s cigaretovými nedopalky na kostelní věži a s podivným útěkem jednoho diváka při promítání historického dokumentu dodávají knížce drobnou příchuť detektivky.

Christian Honsig (1876–1945) byl německy mluvící strahovský premonstrát odkojený c&k monarchií, věrný císaři pánu, s mentalitou rakousko-uherského kuráta. Na kněze byl vysvěcen roku 1900, a kus kněžského života strávil tedy ještě v monarchii. Roku 1920 jím hluboce otřásly krvavé nepokoje mezi Čechy a Němci při svatojánské slavnosti v Jihlavě, německém národnostním ostrůvku, kde do převratu roku 1918 měli ještě pořád převahu Němci. Při nacionálně motivované šarvátce byli zastřeleni dva čeští legionáři – dodnes se neví, jak se to vlastně stalo. Třebaže byl jihlavským farářem, Honsig se začal Čechů stranit a jejich pastoraci přenechal svým čtyřem českým kaplanům. Se vznikem protektorátu nastoupil 15. března 1939 na kazatelnu a veřejně zahajloval. Sepsal tehdy i nadějeplnou modlitbu, v níž o Hitlerovi blouznil jako o mírotvůrci, který i jihlavské Němce vrátí do Říše. Velmi brzy se ve svých iluzích zklamal a stáhl do ústraní, jenže Češi si to dobře pamatovali. V květnu 1945 byly spontánně a často divoce zřízeny tzv. Revoluční gardy, které dostaly od státu volnou ruku k vyhánění německy mluvících civilistů, k rabování a zabíjení. Honsig tou dobou pobýval v úkrytu na faře ve Velké Chýšce u Pacova, ale napadlo ho, že by se po osvobození mohl podívat do Jihlavy. Policií byl z jihlavské fary ihned eskortován do sousední školy, kam gardy svážely podezřelé Němce, a po vojenském rychlosoudu bez přítomnosti obžalovaných byli někteří tito Němci nadivoko transportováni ke střelnici u obce Rančířov, kde byli 7. června 1945 postříleni a naházeni do hromadného hrobu. Mezi zmasakrovanými skončil i někdejší farář Christian Honsig.

Student Matěj nachází mezi Jihlavany několik nepřímých svědků, kteří o tom případu leccos vědí, nebo z rodinných vyprávění aspoň tuší. Někteří jsou sdílní, jiní se bojí, dalších se události z jara a léta 1945 osobně dotýkají, dokonce cosi odhalují z jejich rodinné historie. S Lucií pak Matěj všechno probírá, a snad se přitom i zamiluje.

Honsigova cesta nutí k zamyšlení nad tím, co jsme z příběhu o „osvobození Rudou armádou“ dlouho vytěsňovali. Podobně jako dokumentární historické knihy Miloše Doležala nebo řadu titulů Jiřího Padevěta lze knížku použít třeba jako výukový materiál pro školy i jako inspiraci k výletu po Vysočině „po stopách dávného zločinu“.

Jan Paulas: Honsigova cesta (Katolický týdeník 2025)