Osipovovi (*1963 v Moskvě) vyšla kniha česky vůbec poprvé, a to v překladu Jakuba Šedivého. Autorka předmluvy, běloruská nobelistka Světlana Alexijevičová, vystihla už v roce 2011, kdy sbírka vyšla v originále, že Osipov nabídl „přesnou, nemilosrdnou diagnózu“ života v Rusku a že nutí přemýšlet nad tím, jak „těžké je milovat lidskost – úžasné, odpudivé a děsivé zároveň“. V nadšených recenzích se skloňovaly výrazy jako „kardiogram ruského provinčního života“ nebo „čechovovská tragikomičnost“. Inspiraci totiž autor mnohdy čerpá právě z lékařského prostředí.

Do paměti se zapíše krutě realistická povídka „Moskva–Petrozavodsk“. „V jednu chvíli si vylévají srdce, ve druhé jsou agresivní“ – cestující na čtrnáctihodinové trase vlakem na sever nasáklé vodkou. V epigramu povídky čteme úryvek z biblické knihy Jób. „Jób klade Bohu mnoho otázek a dostává i odpovědi – ale ne na své otázky. Hrdina této povídky to má podobné a vnitřně se pak promění,“ vysvětlil mi loni na podzim v Praze Osipov, pravoslavný křesťan-konvertita ze židovské rodiny, který ovšem proputinovsky servilní církev zcela otevřeně kritizuje. Z nizozemského exilu do Česka zavítal na první ročník veletrhu ruskojazyčné literatury s názvem Pražská knižní věž. Představil tam čtvrtletník nezávislé literatury Pátá vlna (5wave-ru.com), který vydává tiskem i online (pouze rusky). Nynější vlna ruské emigrace je totiž už pátou za posledních sto let. Jen přibližně čtvrtina přispěvatelů časopisu dnes žije v Rusku.

Postavy sbírky povídek – lékaři, umělci, politici i zločinci – nehledají v mnohých bizarních situacích nic menšího než pravdu a smysl života. Příběh, jenž dal knize jméno, se odehrává v malém městečku ve středním Rusku a líčí svérázný teroristický útok v pelmeňárně. Vypravěč lakonicky líčí situaci po rozpadu SSSR, kdy nastala „nová měřítka“: je nutné vše „správně pochopit“, „nechat se pokřtít“, „opravovat kostel“.

Osipov publikuje od roku 2007 – nejen povídky, ale i romány, eseje a dramata. Získal za ně už několik významných literárních cen a jeho dílo vychází ve dvaceti jazycích. Emigroval v roce 2022, krátce po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu. „Prvních 27 let života jsem strávil v socialismu. Když začala válka, říkal jsem si, kdo ví, kolik let teď budu muset strávit ve fašismu?! Byla to směs strachu, zloby a nejvíce znechucení,“ vzpomínal při návštěvě Prahy, co ho k rozhodnutí odejít z Ruska vedlo.

Přesto chápe své mnohé přátele, kteří zůstali, protože nemohli nebo nechtěli opustit své blízké či zaměstnání.

Maxim Osipov: Kámen, nůžky, papír a jiné povídky (Prostor 2024)