Postní doba je časem, kdy nás církev s mateřskou péčí vybízí, abychom znovu postavili do centra svého života tajemství Boha, aby naše víra tak znovu nabyla na síle a naše srdce se nerozptylovalo každodenními starostmi či rozptýleními. Každá cesta obrácení začíná tehdy, když se necháme oslovit Božím slovem a přijmeme ho s ochotou ducha.

Existuje tedy souvislost mezi darem Božího slova, prostorem pro přijetí, který mu poskytujeme, a proměnou, kterou působí. Proto se postní cesta stává vhodnou příležitostí naslouchat hlasu Pána a obnovit rozhodnutí následovat Krista a kráčet spolu s ním cestou, která vede do Jeruzaléma, kde se naplňuje tajemství jeho utrpení, smrti a zmrtvýchvstání.

Naslouchat jako Bůh

Letos bych chtěl především upozornit, jak důležité je dát prostor Slovu prostřednictvím právě naslouchání, protože ochota naslouchat je prvním znakem, jímž se projevuje touha vejít do vztahu s druhým člověkem. Sám Bůh, který se Mojžíšovi zjevil v hořícím keři, ukazuje, že naslouchání je charakteristickým rysem jeho bytí: „Viděl jsem utrpení svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek“ (Ex 3,7). Naslouchání tomuto volání utlačovaných je počátkem příběhu osvobození, do něhož Pán zapojuje také Mojžíše, když ho posílá, aby otevřel cestu spásy jeho dětem, které byly uvrženy do otroctví.

Je to Bůh, který nás oslovuje a který k nám i dnes promlouvá myšlenkami, jež rozechvívají jeho srdce. Naslouchání Slovu v liturgii nás proto učí pravdivějšímu vnímání reality. Mezi mnoha hlasy, jež procházejí naším osobním a společenským životem, nám Písmo svaté umožňuje rozpoznat ten, který vychází z utrpení a nespravedlnosti, aby nezůstal bez odpovědi.

Vnitřně se připravit na takovou vnímavost znamená nechat se dnes Bohem poučit, abychom naslouchali jako on – dokud nepoznáme, že „situace chudých představuje výkřik, který v dějinách lidstva neustále interpeluje náš život, naše společnosti, politické a ekonomické systémy a v neposlední řadě církev“ (citace z apoštolské exhortace Lva XIV. Dilexi te).

Uspořádat chutě

Je-li postní doba časem naslouchání, představuje půst konkrétní praxi, která nás připravuje na přijetí Božího slova. Zdržet se jídla je velmi starobylým a nenahraditelným asketickým cvičením na cestě konverze. Právě proto, že se týká těla, více zviditelňuje, po čem „hladovíme“ a co považujeme za nezbytné pro naše živobytí. Slouží tedy k rozlišování a uspořádání „chutí“, k udržení v bdělosti hladu a žízně po spravedlnosti, k její ochraně před rezignací, k jejímu formování, aby se stala modlitbou a odpovědností vůči bližním.

Svatý Augustin s duchovní jemností naznačuje napětí mezi přítomným časem a budoucím naplněním, jež prostupuje touto péčí o srdce: „Během pozemského života je úkolem lidí mít hlad a žízeň po spravedlnosti, ale její naplnění patří do druhého života. Tímto chlebem a tímto jídlem se sytí andělé. Lidé však hladoví a všichni jsou naplněni touhou po něm. Tato touha rozšiřuje duši a zvyšuje její kapacitu.“ Půst chápaný v tomto smyslu nám umožňuje nejen ovládat touhu, očišťovat ji a činit ji svobodnější, ale také nechat ji expandovat, aby se obracela k Bohu a směřovala ke konání dobra.

Aby si však půst zachoval svou evangelní pravdivost a vyhnul se pokušení povznášet srdce k pýše, musí být vždy prožíván ve víře a pokoře. Vyžaduje, abychom zůstali zakořeněni ve společenství s Pánem, protože „ten, kdo se nedokáže nasytit Božím slovem, se nepostí doopravdy“.

Odzbrojovat jazyk

Jako viditelný znak našeho vnitřního závazku vzdát se s pomocí milosti hříchu a zla musí půst zahrnovat i jiné formy odříkání, které nám pomáhají osvojit si střízlivější životní styl. Protože „jenom střídmost činí křesťanský život silným a autentickým“.

Proto bych vás rád vyzval k velmi konkrétní a často málo oceňované formě zdrženlivosti, a to ke zdrženlivosti od slov, jež zasahují a zraňují naše bližní. Začněme odzbrojovat jazyk, vzdávat se ostrých slov, okamžitých soudů, pomlouvání těch, kdo nejsou přítomni a nemohou se bránit, a vyhýbat se pomluvám. Namísto toho se snažme naučit se vážit slova a pěstovat laskavost: v rodině, mezi přáteli, na pracovišti, na sociálních sítích, v politických debatách, v médiích i v křesťanských společenstvích. Mnoho slov nenávisti pak ustoupí slovům naděje a míru.

Postní doba nakonec zdůrazňuje společenský rozměr naslouchání Slovu a praktikování postu. I Písmo tento aspekt vyzdvihuje mnoha způsoby. Například v knize Nehemiáš se píše, že se lid shromáždil, aby naslouchal veřejnému čtení knihy Zákona, a konáním postu se připravil na vyznání víry a bohoslužbu, aby tak obnovil smlouvu s Bohem (srv. Neh 9,1-3).

Stejně tak jsou naše farnosti, rodiny, církevní skupiny a řeholní společenství povolány, aby během postní doby absolvovaly společnou cestu, na níž se naslouchání Božímu slovu, stejně jako křiku chudých a volání země, stanou formou společného života a půst podpoří skutečné pokání. V tomto kontextu se konverze týká nejen svědomí jednotlivce, ale také způsobu vztahů, kvality dialogu, schopnosti nechat se konfrontovat realitou a rozpoznat, co skutečně vede touhu – a to jak v našich církevních společenstvích, tak v lidstvu žíznícím po spravedlnosti a smíření.

Drazí, prosme o milost postní doby, aby naše ucho bylo vnímavější vůči Bohu i těm nejslabším. Prosme o sílu postu, aby se dotkl i našeho jazyka – aby ubývalo zraňujících slov a rostl prostor pro hlas druhého člověka. Vynasnažme se, aby se naše společenství stala místy, kde výkřik trpících najde přijetí a naslouchání vede k cestám osvobození; abychom byli připravenější a horlivější přispívat k budování civilizace lásky.

Z celého srdce žehnám vám všem a vaší postní cestě.

Ve Vatikánu 5. února, v památku sv. Agáty panny a mučednice (www.cirkev.cz)