Často se podivuji nad tím, proč se mnozí lidé domnívají, že mohou chudé bez obav ignorovat – přestože Písmo svaté o nich hovoří tak jasně.“ Papež Lev XIV. dokončil po svém předchůdci Františkovi dokument „Dilexi te“ (Zamiloval jsem si tě), zaměřený na chudé, který zahrnuje také tyto věty. Celé církvi jím adresuje velmi přímá a nekompromisní slova.

Papež František bude vzpomínán jako „papež chudých“. Máme v živé paměti jeho návštěvy v chudinských čtvrtích, omývání nohou odsouzeným, povzbuzování migrantů, obědy s římskou chudinou. Každou 33. neděli liturgického mezidobí jsme díky němu od roku 2017 zváni prožít jako Světový den chudých. Církev si přál vidět „chudou a pro chudé“.

„Sdílím touhu svého milovaného předchůdce, aby si všichni křesťané naplno uvědomili úzké spojení mezi Kristovou láskou a jeho výzvou pečovat o chudé jako o své bližní,“ navazuje Lev XIV. v exhortaci. Podobně jako v jiných krocích, i v postoji k chudým nenechává nikoho na pochybách, že bude kurz svého předchůdce prohlubovat, nikoli obracet.

Exhortace byla podepsaná k 4. říjnu 2025, tedy ve svátek sv. Františka, „Prosťáčka z Assisi“. Její český překlad vychází na počátku mimořádného jubilejního roku sv. Františka, který Lev XIV. vyhlásil od 10. ledna 2026 do 10. ledna 2027 na počest 800. výročí úmrtí tohoto muže, jenž povýšil chudobu na cestu ke svatosti.

„Tohoto bohatého a sebevědomého mladíka zaskočil a přivedl k obrácení přímý kontakt s chudými a s těmi, které společnost odvrhla. Jeho životní příběh také dnes oslovuje mysl a srdce věřících, ale i mnoha nevěřících,“ připomíná exhortace. A vyzdvihuje další příklady svatých, kteří rozpoznali Krista právě v chudých – například Kláru, Dominika, Jana Křtitele de la Salle, Františku Cabriniovou, Terezii z Kalkaty.

Připomíná myšlenky papežů, kde se dotýkaly chudých, počínaje Lvem XIII. a jeho encyklikou Rerum novarum z roku 1891 – průkopnickým textem sociálního učení církve. Píše se o dokumentech Druhého vatikánského koncilu, o němž jeden z koncilních otců kardinál Giacomo Lercaro prohlásil, že „v jistém smyslu“ je jeho jediným tématem „tajemství Krista v církvi, jež vždy bylo a zůstává tajemstvím Krista v chudých“. Mluví se o sv. Janu Pavlu II. a jeho tezi, že „v chudých je Kristus přítomen zvláštním způsobem, a proto se má církev zaměřit přednostně právě na ně“.

Najezte se s Pánem Bohem!

Do centra víry staví nová exhortace chudé už ukotvením v Písmu, v Jakubově listě, z něhož Lev XIV. cituje úderné věty: „Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: ‚Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se‘ – ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je to platné? Stejně tak je tomu i s vírou: když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá“ (2,15-17).

V chudých je přítomen sám Kristus, opakuje papež důrazně a varuje: „Když nasloucháme nářku chudých, jsme povoláni vcítit se do srdce Boha. Pokud ale k tomuto volání zůstaneme lhostejní, mohli by chudí volat k Hospodinu proti nám.“

V souladu s předchozími naukovými texty i s dlouhou tradicí charitativního díla církve pak konkretizuje rozmanité podoby chudoby. „Ve skutečnosti totiž existuje mnoho podob chudoby a nouze: chudoba těch, kterým chybějí hmotné prostředky k obživě, chudoba těch, kteří jsou vytlačováni na okraj společnosti a nemají jak projevit svou důstojnost a schopnosti, dále chudoba mravní a duchovní, chudoba kulturní, chudoba těch, kteří se nacházejí v situaci osobní nebo sociální slabosti či křehkosti, a také chudoba těch, kteří nemají žádná práva, prostor ani svobodu,“ stojí v textu exhortace.

Rozšiřuje tak pohled, který jsme zvyklí často zužovat pouze na materiálně chudé, příslovečné bezdomovce, seniory a samoživitelky – ačkoli, jak Lev XIV. dále připomíná, stále více rodin se i v Evropě „ocitá v situaci, kdy nedokážou vyjít s penězi do konce měsíce“. Křesťané mají povinnost i k těm, kdo postrádají duševní a duchovní rozhled, pevné životní zásady nebo fyzickou i vnitřní svobodu.

Ženská tvář chudého Krista

Nalistujeme zde například řádky o lidech spoutaných závislostmi. Obrovské téma, jehož naléhavost v naší společnosti v posledních letech ještě narůstá. Kde je církev? Na značkách, jak Lev XIV. vybízí výzvou, že „v otázce chudoby nesmíme nikdy polevit v ostražitosti“? Inspirujme se i u nás iniciativou polských katolíků, kteří od roku 1984 vyhlašují každý srpen „měsícem střízlivosti“. Naše sekulární okolí právě prožívá „suchý únor“, kdy se vzdává alkoholických nápojů. Proč se jako církev k této výzvě nepřipojit a nepodpořit ji?

Už sv. Jan Pavel II., tím více František zaměřili zvláštní pozornost také k postavení žen a ke specifi ckým podobám ženské chudoby. V Dilexi te pak Lev XIV. cituje z Františkovy exhortace Evangelii gaudium (Radost evangelia), aby zdůraznil, že jsou ženy „dvojnásobně ubohé“, když „trpí v situacích vyřazení, špatného zacházení a násilí, protože mají často méně možností hájit svá práva“ než muži. „Uspořádání společností v celém světě má dosud daleko k tomu, aby byla ženám jasně přiznána stejná důstojnost a práva jako mužům,“ cituje se dále.

I jen materiální chudobou (uzávorkujeme-li připomenuté jiné podoby bídy) trpí podle mezinárodní humanitární organizace CARE 1,2 miliardy lidí. Většina z nich jsou ženy a dívky. „Mají omezený přístup ke zdravotní péči, vzdělání i výdělku. Často jim chybí možnost rozhodovat o vlastní budoucnosti – když rodiny trpí hladem, dívky jedí jako poslední a jako první přicházejí o možnost chodit do školy. Mnoha ženám je také upřeno právo vlastnit půdu, kterou celý život obdělávaly,“ vypočítává CARE.

Pro příklady není nutné chodit jen do rozvojových zemí. I na Západě se už od 70. let 20. století poukazuje na tzv. feminizaci chudoby. Počet osob ohrožených materiální chudobou se v Česku odhaduje na jeden milion, tedy kolem 9 % populace. Podle šetření, jež pro Charitu ČR a Českou biskupskou konferenci v roce 2022 provedla agentura Median, je třeba jen ve skupině mladých dospělých (18–30 let) v riziku chudoby a sociálního vyloučení 27 % žen, ve srovnání s 18 % mužů. Rozdíl mezi výdělky mužů a žen je v ČR 22 %. Nejohroženějšími skupinami jsou u nás z hlediska propadu do chudoby osaměle žijící ženy, seniorky, Romky a ženy s handicapem.

Brát vlastní slova vážně

„Něco říkáme slovy, ale naše rozhodnutí a skutečnost mluví jinak,“ napsal dříve papež František a Lev XIV. nyní jeho slova opakuje. A důrazně navazuje, tentokrát úryvky z Františkovy exhortace Gaudete et exsultate (Radujte se a jásejte) : „Jasná a důrazná slova evangelia se musejí uvádět do praxe ‚bez vytáček a výmluv, které je zbavují síly. Pán nám zcela jasně řekl, že svatost nemůžeme pochopit ani žít, jestliže odhlížíme od jejích požadavků‘.“

Péči o chudé – píše papež – nelze od uctívání Boha oddělit. „Starost o čistotu víry musí jít ruku v ruce s péčí o to, aby se skrze integrální teologický život účinně svědčilo o službě bližnímu, zejména lidem chudým a utlačovaným,“ ukládá především (ale nejen) pastýřům církve. A neoddělitelnost služby chudým od slavení liturgie jakožto vrcholu bytí církví ilustruje výrokem sv. Jana Zlatoústého: „Chceš prokazovat úctu Kristovu tělu? Nepřehlížej tedy, že je nahé: abys mu tady v chrámě neprokazoval úctu hedvábnými rouchy, a venku nepřehlížel, že jej deptá zima a nahota.“

Jak papež dále píše: „Pro křesťany tedy chudí nejsou sociologickou kategorií, ale samotným ‚tělem‘ Kristovým. Nestačí vyznávat nauku o Božím vtělení v obecných pojmech. Abychom skutečně vstoupili do tohoto velikého tajemství, musíme jasně pochopit, že Pán přijal tělo, které hladoví a žízní, zakouší nemoci a věznění.“ Shrnuto: nelze být dobrým křesťanem, a přitom přehlížet naléhavé potřeby druhých.

Vytváření spravedlivých politik

Lev XIV. rozvíjí nauku svých předchůdců o „sociálním hříchu“ a nespravedlivých ekonomických a politických strukturách, které vedou k prohlubování nerovnosti, hromadění prostředků na jedné straně a pádu do chudoby na straně druhé. Vyzývá k odvážným, spravedlivějším, zodpovědným politikám. K františkovskému „ozdravení hlubokých kořenů nešvarů dnešního světa, a nikoli jen jejich příznaků“. K tomu, aby zdroje a lidská práva byla každému nejen zaručená, ale také reálně dostupná.

Připomíná však také almužnu jako osvědčený prostředek, jak hasit důsledky chudoby, než budou „hluboké kořeny nešvarů“ skutečně ozdraveny. Výslovně se staví proti „odmítání nebo zesměšňování charitativního díla milosrdenství“ jako naivního postoje snílků. Rovněž podotýká, že pro chudé zpravidla není chudoba volbou a lidé, kteří si „troufají tvrdit opak“, tím „odhalují vlastní slepotu a krutost“. V nadcházející postní době to může být výrok, s nímž průběžně budeme konfrontovat naše svědomí.

Aktuálně máme více než širokou paletu možností, jak prakticky bez námahy, aniž bychom museli chudé sami aktivně vyhledávat a navazovat kontakt, lze projevit konkrétní skutek lásky. Jen způsobů, jak zachránit životy na Ukrajině, se nabízí z iniciativy velkorysých a obětavých lidí víc než dost. Donést vosk a vyrobit zahřívací svíčku, přispět na nákup generátoru, podpořit službu Charity nebo jiné organizace. Jak stojí v Dilexi te, „každý, kdo se ocitl v nouzi – i nepřítel – si vždy zaslouží pomoc“ – tudíž si ani ti, kteří třeba stále nemají jasno, kdo je v této válce obětí a kdo agresorem, nemusejí lámat hlavu.

Nebo lze svou štědrost zacílit domů a zapojit se například do pomoci organizacím, které podporují lidi bez přístřeší nebo provozují azylové domy. Na konci ledna vydala Platforma pro sociální bydlení varovnou zprávu, že zkušenost s pobytem na ulici zkracuje životy až o šestnáct let a že jsou ztrátou domova ohroženy už i domácnosti z nižší střední třídy. Slovy sv. Řehoře Velikého, jimž dává papež v exhortaci také zaznít: „Každou chvíli můžeme najít Lazara, pokud ho hledáme, a každý den na nějakého narazíme i bez hledání.“

Jsem tu s vámi, stále

Pozorný čtenář by pak neměl minout ani pasáže, jež o důstojnosti chudých nejen rozvažují, ale také ji konkretizují. Chudí nejsou pouze objekty pomoci a dobročinnosti – uvádí Lev XIV. – ale „aktéry evangelizace a integrálního lidského rozvoje“. „Jejich zkušenost chudoby jim dává schopnost rozpoznat takové odstíny reality, které ostatní vidět nedokážou, a proto jim celá společnost potřebuje naslouchat,“ zdůrazňuje.

Podle něj tedy právě chudí sdělují ostatním důležitý kus pravdy – o světě, o Bohu. „Je pravda, že bohatí pečují o chudé, stejně tak ale platí tvrzení opačné,“ pokračuje papež. Klade dokonce do úzké souvislosti Kristův příslib: „Já jsem s vámi po všechny dny“ (Mt 28,20) – a jeho ujištění: „Chudé máte mezi sebou vždycky“ (Mt 26,11). Může to tedy sdělovat, že právě v chudých nás Bůh den za dnem nenápadně, ale zcela konkrétně doprovází. Každý den nám přímo v našich domovech a ulicích dává možnost, abychom se ho láskyplně dotýkali a dívali se mu do tváře. Zamiloval si nás. Zamilujme si ho.

Autorka je redaktorka projektu Téma.21 a členka redakční rady Perspektiv.