Stručné a obsažné heslo charakterizuje pozici křesťanů ve světě realisticky a ve svých důsledcích náročně: „Jako křesťané jsme posláni do světa, tedy jsme ve světě, ale nejsme ze světa, tedy nepatříme se vším všudy světu.“ S touto náročnou pozicí – ve světě, ale ne ze světa – se v různých dobách církev i jednotliví křesťané vyrovnávali a vyrovnávají různě a vždy jen částečně.

Svět je Boží dílo

Jako křesťané jsme ve světě, který je Božím dílem, narušovaným hříchem. Ve světě patříme Bohu jako tomu, kdo nás stvořil, a naším cílem není nic menšího než dojít k Bohu na věčnosti, čili spása. To ovšem přináší otázku, jak to dělat, abychom byli ve shodě s Božím plánem stvoření a abychom dosáhli věčného cíle u Boha. Svět sám nás k cíli nedovede, ale současně je svět jediným prostředím, kde můžeme žít, a tedy putovat k cíli. A to tak, abychom byli co nejvíce ve shodě se záměrem Tvůrce.

Ať chceme nebo nechceme, musíme otázku našeho bytí ve světě, ač nejsme ze světa, řešit. Přemýšlíme-li poctivě, není řešení snadné a pohodlné. Ovšem řešením není popření této situace tak, že bychom byli jen součástí světa, nebo naopak se ze světa vyvlékli už v pozemském životě. Pohled do dějin církve, teologie a zbožnosti, který se také odráží v kultuře lidské společnosti, v umění a filozofii i ve stylech zbožnosti, nám ukazuje pestrou paletu více či méně zdařilých řešení, nových i starých. V dějinách spatřujeme pohyb, vývoj, hledání a snahu o řešení – jak u jednotlivců, tak ve velkém celku církve. Nakonec ale máme dojít k osobnímu přesvědčení a konání, za které jsme ve svém životě zodpovědní. Je to náročný úkol, jenž může svádět k jednoduchým a povrchním závěrům. Proto se zde podívejme podrobněji jen na výsek dějin, který si zařadíme do celku, na němž se dá ukázat „kontinuita v proměnách“. Opěrným bodem pro inspiraci by pro nás měl být Druhý vatikánský koncil.

„Zdnešnit“ církev není laciné

Tento koncil se výrazně zabýval pohledem jak do církve, kterou tvoříme, tak do světa, v němž žijeme. V devatenáctém a v prvé polovině dvacátého století vidíme urputnou snahu církve vzdorovat měnícímu se světu a nedat se rozrušit rychlým společenským pohybem, která se projevovala mimo jiné „uzavřením oken“ do světa a snahou „opevnit se“ v církvi jako v pevnosti. Tyto snahy ovšem rozkvětu života církve neprospěly. Spíš tomu bylo naopak. Potom ale přichází svatý papež Jan XXIII. se svou snahou „otevřít okna“, známou pod výrazem „aggiornamento“, který lze přeložit nepěkným, i když výstižným výrazem „zdnešnění“.

Nešlo o laciné přizpůsobení se světu, nýbrž o takový způsob přibližování evangelia, aby je současníci mohli pochopit jako odpověď na otázky a problémy svého života a jako úžasnou šanci k plnému životu s Bohem. A také aby bylo možné nejen lépe chápat evangelium, ale i lépe vnímat potřeby a situaci lidí ve světě a nacházet odpovědi evangelia na otázky a problémy současné doby. To ovšem nebylo v dějinách církve poprvé, kdy nebylo možné vystačit si jen s tím, co už bylo objeveno a přijato. Ostatně již od prvních dob života církve bylo třeba se vyrovnávat s aktuálními otázkami a k tomu nestačilo jen opakovat, co bylo běžné.

Právě Druhý vatikánský koncil přinesl potřebnou změnu v postoji k minulosti a jejímu dědictví. Koncil nezavedl jen změny v uspořádání bohoslužeb a mateřský jazyk v liturgii, čímž mimo jiné navázal na dávné dílo svatých Cyrila a Metoděje. Zásadní proměna se udála a děje ve vztahu církve ke světu. Ta se snažila a snaží vykročit z uzavřené obranné pozice tak, aby vstupovala do světa, a to inspirovaná evangeliem. Stručně vyjádřeno: Církev má podle koncilu v přístupu ke světu opustit snahu za každou cenu zakonzervovat minulost (hlavně tu ne tak dávnou) a přijmout úkol, který nebyl tak docela novinkou. Totiž vidět svět ne jako nepřítele, před kterým je třeba se bránit, ani jako prostor, v němž je zapotřebí se beze zbytku rozpustit jako cukr v čaji, nýbrž jako pole, na němž se mají pěstovat plody evangelia, kde to jen jde.

To ovšem vyžaduje přijetí člověka i lidského společenství v lásce, s určitou otevřeností, nadějí, důvěrou a se snahou – třeba obtížnou – komunikovat se světem jinak než doposud. To u mnohých, i když ne u všech, vzbuzovalo naděje, že se teď do katolické církve nahrnou davy. Trpká zkušenost dvou světových válek některé lidi odradila, jiné přivedla k životu v církvi. Nicméně v každém případě se postupně ukazovalo, že svět šedesátých let dvacátého století sice sliboval určitou otevřenost, která se projevovala i v církvi, jenže společnost zejména v euroamerické civilizaci se změnila a mění. Měnil a mění se styl života, v němž už křesťanství nemá své samozřejmé a privilegované místo.

Ta změna v druhém tisíciletí byla a je rychlá, pro mnohé překvapivá a náročná. Věci doposud samozřejmé nejsou zdaleka všemi a všude akceptovány. Formy života, morální i společenské hodnoty, autorita v rodině a další věci se mění. A tak, jak mnozí nevěděli a neví, proč bylo třeba dříve jednat a smýšlet určitým způsobem, nevědí mnozí teď, proč by se současným, a tedy jiným způsobům uvažování a hodnocení neměli přizpůsobovat. Dříve i nyní tak v mnohém žijí „jako všichni“, ale pokaždé je to jinak. A ti, kdo by chtěli mít svět, v němž by mohli žít podobně jako o jedno či dvě století zpátky, jsou zmateni.

Kulturní války škodí

Jedna „obranná strategie“ spočívá v tom, že se přizpůsobí světu tak říkajíc bez boje, jiná v tom, že světu takříkajíc vyhlásí válku. Případně válku i těm, kdo se v současnosti chtějí pokoušet o kreativní změny v životě církve, aby to posloužilo šíření evangelia a aby bourali falešné hradby mezi pravdou evangelia a současným světem. Jsme potom v situaci, která je zaplňována kulturními válkami – ty sice účastníkům mohou sugerovat pocity vítězství, ale ve skutečnosti nepomohou, nýbrž škodí. Svět, který se neřídí podle dávných zásad, je viděn jako nepřítel a znejistělí lidé často nevidí spásu v síle evangelia, nýbrž v návratu do minulosti. Snaží se vybudovat v přítomnosti jakýsi „posvátný skanzen“, totiž malý svět, kde žijí podle starých inspirací v určitém opevnění, z něhož vytvářejí hradby. Za ně se skryjí jako Žižka za proslulé vozové hradby a jsou jimi odděleni od světa. Minulost života v církvi si pak idealizují (ač už ji třeba nepamatují) a považují její oživování za nadějný lék pro současnost. Nevnímají, že mnohé z toho, co bylo v minulosti vytvořeno a v církvi žito, bylo adekvátní reakcí na tehdejší situaci a problémy, nikoli však na situaci současnou.

Často tito lidé opravdu trpí, když mají strach, že zmenšující se církev a méně halasné vystupování znamená v dohledné dobé cestu k zániku všeho. Současný svět vidí jako nepřítele, kterého chtějí porazit návratem do minulosti. Jde v podstatě o známý jev: Když se člověk necítí dobře v přítomnosti, chce se vyléčit tím, že si idealizuje minulost. Je to podobné, jako když Božena Němcová psala svou Babičku coby idealizované vzpomínky na mládí v situaci, kdy jí bylo ve zralém věku zle.

Nejsme odsouzeni k nostalgii

Jako křesťané ovšem nejsme k idealizování minulosti odsouzeni, i když máme třeba na mnoho věcí z dřívějška my starší hezké vzpomínky a je nám třeba i líto, že je dnes už nezažíváme. Výše naznačené obtíže, které plynou ze změněné situace ve světě, nemůžeme ale vyřešit útěkem do minulosti ani zaujetím nepřátelského postoje k současnému světu nebo nesmlouvavou tvrdostí. A samozřejmě ani laciným přitakáním všemu, co současnost přináší.

Tato situace, kterou zde stručně naznačujeme, může pro tvořivé křesťany znamenat výzvu a šanci, pro jiné zdroj obav. Při pohledu do celé historie církve, nejen do minulých dvou staletí, můžeme vidět, že uzavření se do izolace nebo bojovné odmítání všeho nového či nezvyklého křesťanovi – mírně řečeno – nesluší. Nesluší mu to, poněvadž uvěřil-li opravdu v Krista a správně chápe evangelium, je tak vybaven k naplňování svého úkolu. A ten, jak říká Písmo, znamená být kvasem zamíchaným do světa a světlem, jež se neskrývá pod nádobu.

Rozlišovat a trvat na lásce k lidem

Víra v Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého křesťana zbavuje strachu, že křesťanství v nepřízni světa zahyne. A má ho osvobozovat od úzkostlivé starosti, aby se nenechal „ušpinit“ světem, do něhož ho posílá Bůh. Potřebuje při tom unést svou určitou jinakost smýšlení a způsobu života, která plyne z jeho víry, a současně má při tom přijímat ze života světa to, co evangeliu neprotiřečí a pomáhá šíření dobra.

Je dobré si všímat, že papež František sice necituje koncil na každé stránce svých encyklik a homilií, ale jeho postoje a jednání jsou neseny tím, co koncil přinesl a požaduje. Tedy kritickou otevřenost vůči světu. Smýšlení podle evangelia. Duchovní rozlišování dobrého od zlého. Nekompromisní trvávání na lásce k lidem. Křesťané se tímto způsobem stávají svědky evangelia, ne jen konzervátory toho, nač jsme byli mnohdy zvyklí. Zkrátka abychom jako křesťané ježíšovským způsobem milovali svět a život, do něhož nás Bůh postavil a ve kterém žijeme. Abychom do něj vnášeli evangelium jako světlo a bohatství a nebyli jen bojovníky proti všemu a proti všem.

Autor je pastorální teolog, působí v duchovní službě v Praze na Vyšehradě.