V samém středu tohoto příběhu stál mladý německý jáhen a bohoslovec Karel Leisner (1915–1945). Jeho cesta ke kněžství nebyla snadná ani přímočará. Maturoval v době, kdy nacisté v Německu upevňovali svou moc a začaly se množit útoky proti katolické církvi. V roce 1934 nastoupil do kněžského semináře v Münsteru a jako schopný organizátor byl jmenován diecézním vedoucím mládeže. V březnu 1939 ho münsterský biskup Clemens August von Galen vysvětil na jáhna. Zdálo se, že kněžské svěcení je na dosah. Krátce nato však přišla první zkouška: lékaři mu diagnostikovali plicní tuberkulózu. Odjel na léčbu do sanatoria ve Schwarzwaldu, kde se díky kvalitní stravě a čerstvému vzduchu začal zotavovat.

Duchovně založený Leisner patřil k těm Němcům, kteří brzy rozpoznali zločinnou a proti křesťanství namířenou povahu nacistického režimu. Odmítal ideologii, jež chtěla nahradit Boha kultem Vůdce a víru v Krista novopohanskými mýty. Po neúspěšném atentátu německého odpůrce nacismu Georga Elsera na Adolfa Hitlera v listopadu 1939 se neudržel a před jiným pacientem vyslovil poznámku, která napadla mnohé: „Škoda, že tam Vůdce nebyl.“ Gestapo si pro tehdy pětadvacetiletého Karla Leisnera přišlo 9. listopadu 1939, tedy hned následující den po atentátu.

Vězeň nacistických koncentračních táborů

Nejprve byl vězněn tři a půl měsíce na samotce ve věznici ve Freiburgu a následně v Mannheimu. Poté na něj Gestapo uvalilo ochrannou vazbu a 16. března 1940 ho nechalo převézt „na převýchovu“ do Sachsenhausenu. O několik měsíců později, 14. prosince 1940, byl transportován spolu s dalšími duchovními do Dachau.

Dachau zaujímalo v nacistickém systému koncentračních táborů zvláštní místo: právě sem nacisté soustředili duchovní z různých koncentračních táborů. Pro kněze byly vyčleněny tři samostatné bloky. Baráky číslo 28 a 30 sloužily duchovním, kteří se nepřihlásili k německé národnosti. Na bloku číslo 26 byla z jedné místnosti zřízena táborová kaple, kde se za přísných podmínek mohla každý den konat mše svatá pro německé duchovní.

Na tento blok byl umístěn i Karel Leisner. V důsledku krutých podmínek věznění se jeho zdravotní stav stále zhoršoval a jednu chvíli mu hrozila likvidace plynem v centru eutanazie na zámku Hartheim. Nakonec byl ze seznamu jako německý duchovní vyškrtnut. Přes všechny útrapy si ale podle svědectví jeho duchovního průvodce, německého jezuity P. Otto Piese, uchovával hlubokou víru, smysl pro humor a vyzařoval zvláštní vnitřní klid i radostnou jiskru, která v tomto místě utrpení posilovala ostatní vězně.

Leisner vroucně toužil po kněžském svěcení. Vzhledem k postupující nemoci ovšem byla mizivá naděje, že se dočká konce války. Zůstávaly tedy naléhavá otázka i tichá prosba mnohých před oltářem: Kdo by mohl vysvětit smrtelně nemocného jáhna uprostřed koncentračního tábora?

Biskup mezi vězni

Odpověď přišla až pátý rok věznění. Na sklonku vichistického režimu ve Francii deportovalo Gestapo 20. srpna 1944 do koncentračního tábora dvě stě francouzských civilistů podezřelých z podpory hnutí odporu. Po čtrnácti dnech strastiplné cesty dorazil transport vysílených vězňů na nádraží Dachau. Esesmani žíznivé a zesláblé lidi brutálně vyháněli z dobytčích vagonů na korby nákladních aut. Ve vozech zůstali ležet mrtví, kteří cestu nepřežili. Zděšeným německým civilistům na nádraží strážní SS tvrdili, že jde o francouzské „teroristy“, a že mezi nimi je dokonce jeden biskup.

Oním biskupem byl Gabriel Piguet z diecéze Clermont-Ferrand, uvězněný za pomoc pronásledovaným Židům, jimž poskytoval útočiště v církevních objektech. Jeho činnost byla v roce 1944 odhalena a 28. května si pro něj Gestapo přišlo přímo do katedrály. Do Dachau dorazil 6. září a byl umístěn na bloku číslo 26. Táborová správa SS mu zřejmě za jeho podporu Židů nepřiznala okamžitě biskupská „privilegia“, a proto nebyl oddělen od ostatního duchovenstva a zařazen mezi tzv. prominenty v čestném bunkru. Tam byl přemístěn až 22. ledna 1945.

Kněží v táboře vnímali jeho přítomnost jako zásah Prozřetelnosti. Začali mezi sebou diskutovat, zda požádat biskupa, aby vysvětil smrtelně nemocného jáhna Leisnera. Celý záměr byl ovšem nesmírně riskantní. Táborová správa SS se o tom nesměla za žádnou cenu dozvědět. Několik kněží se osmělilo a belgický jezuita P. Léon De Coninck při prosbě o zvážení svěcení poznamenal: „Kněžské svěcení v tomto táboře, který slouží k likvidaci kněží, by bylo Boží odpovědí a znamením vítězství kněžstva nad nacisty.“ K radosti všech biskup Piguet odpověděl bez váhání: „Otče, biskup by neměl odmítnout udělit kněžské svěcení a já nebudu ani na okamžik váhat toto svěcení vykonat.“

Tajná pomoc zvenčí

Svěcení však vyžadovalo i souhlas církevních autorit: biskupa von Galena z Münsteru, do jehož diecéze Leisner příslušel, a také mnichovského arcibiskupa Michaela kardinála Faulhabera, v jehož diecézi se koncentrační tábor Dachau nacházel a kde se měl obřad uskutečnit. Tyto podmínky bylo možné splnit jen díky skryté pomoci zvenčí.

Klíčovou roli sehrála dvacetiletá postulantka Chudých školských sester ze sirotčince ve Freisingu Josefa Imma Macková, která pravidelně přijížděla na kole nakupovat květiny pro klášter na farmu SS v koncentračním táboře. Zároveň však byla tajnou kurýrkou: z kláštera přivážela pro vězně jídlo, hostie, víno, léky, svíčky, svaté oleje, liturgická roucha a předávala dopisy či vzkazy mezi vězni a biskupy. Právě ona dopravila žádosti i souhlasy ke svěcení. V prosinci přišla nejprve kladná odpověď biskupa von Galena, souhlas mnichovského arcibiskupa dorazil krátce poté.

Biskup Piguet dostal z farního kostela v Dachau několik potřeb dodaných ilegálně do tábora pro kněžské svěcení: pontifikál, křižmo, předepsané rukavice a tunicellu, tedy roucho pro subdiakony, jež však v té době nosili biskupové pod ornátem při pontifikální mši svaté.

Příprava na svěcení

Duchovní si přáli, aby svěcení proběhlo důstojně a co nejslavnostněji. V té době byly už poměry v táboře poněkud uvolněnější a stráže, většinou vysloužilí vojáci Wehrmachtu, bohoslužby zpravidla nenarušovaly. Přípravy na obřad spojily vězně různých národností, politických názorů, sociálních skupin i křesťanských vyznání.

Potají nechali kněží v táborové krejčovské dílně ušít biskupské roucho z látky určené k výrobě červených trojúhelníků označujících politické vězně, které se našívaly na vězeňské kabáty. Pontifikální střevíce ušili na míru, stejně jako biskupskou mitru, vyrobenou z kartonového víka potaženého látkou.

Náprsní kříž – pektorál i biskupský prsten ukoval ruský vězeň z materiálu, který byl běžně používán k výrobě cigaretových špiček. Motivem rytiny na prstenu se stala socha Panny Marie známá jako Naše milá Paní z Dachau z vězeňské táborové kaple. Ta byla do koncentračního tábora propašována v rámci potravinové pomoci z krnovské farnosti. Řeholní kněz Gustav Spitzig OSB vyřezal berlu z hrušňového dřeva, jež se mu podařilo v táboře nelegálně obstarat. Berla nesla Piguetův erb a motto Victor in Vinculis (Vítěz v řetězech).

Svěcení v Dachau

Úsilí všech směřovalo k tomuto radostnému okamžiku. V neděli 17. prosince 1944 hrál venku židovský vězeň na housle, aby odlákal pozornost dozorců SS od kněžského bloku, a zajistil tak bezpečný průběh slavnosti. V táborové kapli se mezitím konala jedinečná událost: francouzský biskup Gabriel Piguet tajně vysvětil německého jáhna Karla Leisnera na kněze. Uprostřed dějin temnoty, kde mělo kněžství zemřít, se narodilo nové. Obřad probíhal v atmosféře hluboké vděčnosti, sjednocení a naděje. Biskup Piguet později vzpomínal, že se cítil, jako by byl ve své vlastní katedrále.

Všichni duchovní toužili být při tom, kaple však mohla pojmout jen zhruba 900 kněží. Protestantští duchovní proto uvolnili místo svým katolickým bratřím. Již dříve se ujali příprav slavnostní tabule – ze skladů nakoupili, vyžebrali či vypůjčili vše potřebné, aby umožnili tuto mimořádnou chvíli důstojně oslavit. Čeští protestanti tak zajišťovali zázemí celé akce. Na bíle prostřených stolech, ozdobených květinami ze zahrady SS, rozestavěli zapůjčený porcelán, rozlévali pravou kávu a připravili koláče. Vše bylo nachystáno na příchod novokněze a jeho hostů.

První, jediná a poslední

Po vysvěcení opustily novokněze síly a sotva se udržel na nohou. Teprve po týdnu se zotavil natolik, aby mohl sloužit primiční mši. Na svátek sv. Štěpána, 26. prosince 1944, byla táborová kaple opět přeplněná k prasknutí. Novokněz Karel Leisner sloužil svou první, jedinou a poslední mši svatou. Na primici kázal jeho spoluvězeň, přítel a duchovní průvodce P. Otto Pies SJ. Ačkoli byl P. Leisner po obřadu velmi unavený, navštívil všechny místnosti na třech kněžských blocích, aby poděkoval svým druhům za modlitby a udělil jim novokněžské požehnání.

Po osvobození Dachau museli vězni zůstat několik týdnů v karanténě kvůli epidemii tyfu. Pro Karla Leisnera přijel již dříve propuštěný P. Otto Pies SJ a odvezl ho do plicního sanatoria Milosrdných sester v Kraillingu, kde se Leisner po šesti letech shledal s rodiči a sourozenci. Zemřel 12. srpna 1945 ve věku třiceti let a byl pohřben v kryptě katedrály v Xantenu.

Dne 23. června 1996 byl P. Karel Leisner blahoslaven papežem Janem Pavlem II. na Olympijském stadionu v Berlíně. V homilii papež řekl: „Protože byl považován za ‚zbytečného jedlíka‘, jeho jméno bylo na seznamu těch, kteří měli být odvedeni do plynové komory. Bůh však měl se svým vyvoleným jiné plány a Karlovo jméno bylo ze seznamu vyškrtnuto. Než mu Pán udělil korunu mučednictví, chtěl ho posvětit jako ‚alter Christus‘.“

Příběh mladého kněze vysvěceného v koncentračním táboře dodnes připomíná, že kněžství je účastí na Kristově kříži i na jeho vítězství, a proto se může naplnit i uprostřed temných dějin jako svědectví Boží přítomnosti a naděje.

Autorka je redaktorkou v Ústavu pro studium totalitních režimů. O životě kněží v koncentračním táboře Dachau jí právě vyšla kniha Křesťany lvům (Karmelitánské nakladatelství a ÚSTR 2026).