Odvážný pokus papeže Františka o zásadní proměnu kultury vztahů v naší katolické církvi zpravidla nazývaný synodálním procesem získal v papeži Lvu XIV. výborného pokračovatele. Jednak je vidět, že velmi dobře chápe, oč se hlavně jedná, a jednak je šance, že bude mít dost času, aby tuto proměnu citlivě a současně systematicky podporoval, někdy i řídil. Mnozí chtějí, aby se už „konečně“ pohnulo s některými problematickými záležitostmi v oblasti církevního práva a někdy i morální nauky. A ztrácejí trpělivost, protože se z jejich hlediska v tom či onom konkrétním problému (např. svěcení žen) proces zadrhl. Jenomže právě řešení těchto dílčích – a leckdy bolestivých – záležitostí vyžaduje nejprve zásadnější proměnu celkové atmosféry a právě kultury vztahů v celé naší církvi. Protože prakticky všechny ty známé kontroverzní záležitosti nejsou jen předmětem teoretických debat, ale hluboce se dotýkají srdcí milionů (někdy i stamilionů) lidí. A to tak, že řešení, které by chtěli jedni, hluboce zraňuje ty druhé a naopak.

Má-li se to změnit, musí nejprve nastat právě ona zásadní proměna vztahů, o níž snil papež František, když zahájil synodální proces. Protože jeho hlavním ovocem není ta či ona změna v církevním právu či samotné nauce, ale zásadní prohloubení církve jako společenství. K tomu, abychom dokázali skutečně bratrsky řešit ony kontroverzní záležitosti, musíme totiž nejdřív sami sebe brát jako bratry a sestry, kteří tvoří jednu velikou rodinu. Samozřejmě, že i v dobré rodině dochází ke kolizím. Ale jejich řešení nemá směřovat k vyloučení či porážce jedné ze stran konfl iktu, nýbrž k tomu, aby všichni dokázali spolu nadále láskyplně žít. To se ovšem nemůže podařit bez značné míry empatie a respektu jedněch k druhým. Tedy bez toho, že by jejich vztahy neslo společenství, na němž všem záleží a k jehož životu všichni tvořivě přispívají.

Nebyli jsme společenstvím

V roce 1997 jsem spolu s kardinálem Miloslavem Vlkem napsal knížku rozhovorů, kde on mimo jiné na otázku, zda jsme si (čeští katolíci) ten komunistický režim také poněkud nevykoledovali, odpověděl takto: „Mnohokrát jsem na toto téma přemýšlel a nakonec jsem si to zformuloval tak, že komunismus zviditelnil naše hříchy, hříchy církve. A poněkud lidově řečeno – ‚namočil nám do nich nos‘. Nebyli jsme jako církev opravdovým společenstvím? Komunismus to tedy chtěl jenom dotáhnout k dokonalosti – ‚nebudete společenstvím vůbec‘. Prosazoval se v katolické církvi klerikální model, ve kt erém kněz ve farnosti o všem rozhoduje a ostatní věřící laici jen trpně poslouchají? Pro komunismus nebylo nic tak žádoucího jako důsledně rozdělit kněze a laiky. Kněžím dal souhlas k duchovenské činnosti a laikům jakoukoli aktivitu zakázal. Nebyli katolíci dostatečně otevření pro celou společnost, pro celý svět? Komunismus nás důrazně tlačil k tomu, abychom opravdu pracovali jen pro sebe a o nic jiného se nestarali. Byla církev určitým ghettem? Komunismus to jen umocnil a řekl: Dobře, budete ghettem. Zahnal nás do kostelů, do sakristií. A tak, se mi zdá, a nemohu se od toho oprostit, že opravdu jsme se potrestali tím, že jsme nebyli společenstvím. A komunismus to zdůraznil.“

Naše „startovní pozice“ pro vytváření společenství nebyla tedy nikterak příhodná. V rámci skryté církve sice těsná společenství existovala, ale někdy i mezi nimi bylo docela silné napětí. Byl jsem členem čtyř takových skupin, takže jsem to přímo zažil. Navíc celkově v nich působilo maximálně deset tisíc lidí, tudíž tato zkušenost se týkala malé menšiny českých (a slovenských) katolíků.

Svoboda jako ohrožení

Komunistický režim na život víry nahlížel jako na „uspokojování náboženských potřeb“, čímž ještě dál podporoval pasivitu laiků, konzumní přístup k církvi, a dokonce i jejich určitou infantilizaci. A byl v tom bohužel docela úspěšný. Takže když se koncem roku 1989 změnil režim, významná část (možná většina) katolíků byla zaskočená prostorem svobody. Neprožívali ho jako příležitost, ale jako ohrožení. Nejenže téměř z každé prodejny novin a časopisů se na ně najednou usmívaly spoře oblečené (nebo někdy i zcela neoblečené) ženy. Dění, které kolem nich začalo pádit do té doby neznámou rychlostí, přinášelo každou chvíli situaci, které nerozuměli, a proto se v ní ani nedokázali rozhodovat, v důsledku čehož z ní také většinou odcházeli jako poražení.

Postupně mnozí z nich začali z tohohle vývoje vinit Václava Havla, demokracii a „Západ“, ačkoli byl především důsledkem „léčby Klausem“ a jeho přesvědčení, že hlavní je poskytnout co největší volnost „neviditelné ruce trhu“. A když po velehradském „zasvěcení naší země Ježíši Kristu rukama Panny Marie“ v roce 1993 Václav Klaus prohlásil, že „katolická církev začíná hrát roli, která je naprosto neadekvátní jejímu postavení v naší zemi“, mnozí katolíci se znovu stáhli. A začalo postupné vytváření bloků i uvnitř katolické církve, které nutně vedlo k propadu vzájemné důvěry.

Konzumenti

Už před listopadem 89 byla tehdejší československá společnost konzumní společností. Sice limitovaná možnostmi tehdejšího hospodářství, ale základní zaměření rozhodující části bylo jasně dáno spotřebitelskými touhami. Když k nám pak vtrhla „kapitalistická tsunami“, našla už většinu Čechoslováků připravených zapojit své životy do konzumního kolotoče. Významný polský sociolog Zygmunt Bauman v knize Úvahy o postmoderní době popsal jádro konzumní společnosti velmi trefně: „Étos této společnosti vyhlašuje: ‚Cítíš-li se špatně, konzumuj!‘ Samozřejmě, že to nemusí být jídlo, co způsobí, že se budeme ‚cítit uvnitř šťastni‘, jak o tom zpívají Beatles. Hltavost je cesta ke spáse – konzumuj a měj se dobře!“ Co takový přístup k životu s člověkem dělá? Postupně zdeformuje veškerou jeho pozornost na výběr toho, co může pro sebe získat, případně na kritické hodnocení toho, s čím se setkává. Představte si, že takový člověk je členem církve. Nechá se v ní především obsluhovat svátostnými službami, kriticky si vyslechne kázání, případně stejně kriticky zhodnotí zpěv, celkové vystupování celebranta a účast ostatních přítomných. Možná se i nějak zapojí do společných textů. A dokonce třeba drobně přispěje při výběru finančních příspěvků. Zkrátka „splní svou nedělní povinnost“. Pro budování skutečného společenství je to ale zoufale málo.

Tvůrci společenství

Když přijde řeč na vytváření společenství v církvi, ozve se nejčastěji dvojí: že se z toho dělá zbytečně velká věda, když je to ve skutečnosti docela snadné, a stačí jen dobrá vůle a přirozený cit si už poradí; nebo naopak že je to ve skutečnosti velmi náročné, protože z cizích lidí, kteří si sebe nevybrali, se opravdové společenství vytvořit prakticky nedá. Oboje stanoviska jsou důsledkem chybného pojetí, jak ukazuje Martin Buber ve svém nejznámějším spisu Já a ty, když se právě vznikem společenství zabývá: „Někteří si myslí, že toto společenství povstane právě tehdy, budou-li se lidé k sobě přibližovat ze svobodného, překypujícího citu a budou-li chtít spolu žít. Ale tak tomu není: pravé společenství lásky nepovstává proto, že lidé k sobě navzájem chovají city (i když ovšem jeho vznik není možný ani bez toho), nýbrž díky tomuto dvojímu: díky tomu, že všichni mají živoucí vztah k živoucímu Středu, a díky tomu, že mají živoucí vztah k sobě navzájem. To druhé vyvěrá z toho prvního, ale není dáno pouze jím. Živoucí vzájemný vztah zahrnuje city, ale nemá v nich svůj původ. Společenství se buduje na základě živoucího vzájemného vztahu, ale stavitelem je živoucí, působící Střed.“

Tím působícím Středem je pochopitelně Bůh. A v tom je také naděje, že nepůjde o marné úsilí. Současně je ale z toho vidět, že se to neobejde bez podstatné „investice“ těch, kdo o takové společenství usilují. Musí se jednak dát Bohu k dispozici a jednak nabídnout ze sebe všechno, co by k budování takového společenství mohlo přispět. Ono totiž společenství sotva vznikne jen z toho, že lidé vedle sebe sedí na mši. Zpravidla je velmi důležité, aby společně něco konali. Teoreticky by to mohla být i mše, ale ta má dnes takovou podobu, že spíš než společné dílo připomíná divadelní představení. Takže bývá nezbytné připojit další formy společného konání. A těch je docela dost. Uplatní se při tom staří i mladí, rodiče, děti i dospívající. Já mám štěstí, že žiji ve farnosti, kde takových příležitostí je víc než deset. A mši pro děti a rodiny se daří dokonce proměnit ve skutečné společné dílo.

Důvěra a radost

Spolehlivým ukazatelem kvality společenství je míra vzájemné důvěry. Ta se totiž rodí díky zkušenosti s tím, že se druhým důvěřovat opravdu dá. A to navzdory různosti názorů, protože společné zakotvení v Bohu si s tím dokáže poradit. Pěkným svědectvím pak je vyjádření generálního vikáře plzeňské diecéze Petra Hrušky v souvislosti s tam proběhlou synodou: „Zájem nebyl po celou dobu stejný. Po počáteční zvědavosti a opatrnosti postupně rostla důvěra, že nejde jen o administrativní proces, ale o něco důležitého pro budoucnost diecéze. Za jeden z největších plodů považuji právě tuto proměnu atmosféry. Lidé začali otevřeněji sdílet své zkušenosti, bolesti, naděje i sny. Rostoucí důvěra byla možná cennější než mnohé konkrétní návrhy.“

Opakem konzumního přístupu k životu – včetně toho, který prožíváme v církvi a s církví – je ochota k určité vystavenosti či odhalenosti, jež dává druhým možnost vidět do mého nitra. To samozřejmě není zadarmo: člověk se tím stává zranitelným – a občas i skutečně zraněným. Jenomže to je nutná daň za možnost lásky. Bez toho láska umírá na nedostatek opravdového sdílení. Darem, který společenství důvěry naopak získává, je postupná proměna života radostí. A to navzdory všem možným trablům, které nás v tomhle světě věrně provázejí. Protože radost – na rozdíl od „potěšení“ (s nímž mají konzumenti bohaté zkušenosti) – je duchovní kvalita zakotvená v lásce, která skutečné společenství nese. Společenství, z něhož vyzařuje radost, je vzácným znamením přítomnosti Božího království.

Autor je skaut, pedagog a člen Redakční rady Perspektiv.