Oblečení a jeho doplňky mají od počátků lidstva svou nezastupitelnou sociálně-psychologickou roli a zdaleka neplní jen praktickou funkci ochrany před povětrnostními vlivy či zvědavými zraky okolí. Od dob nejstarších civilizací je móda, oblečení a styly oblékání nedílnou součástí lidské společnosti. A symbolickou váhu odívání (a snaze odlišit se) dávají snad všechny duchovní směry lidstva. Souvisí to s konceptem studu, biologickým faktem prvního dojmu, etickým chováním a pro nás křesťany to odhaluje mnohé o vztahu Boha a člověka, o hříchu, vykoupení a svatosti.

Stud je v podstatě negativní emoce, která nás chrání (jinak by se ve fylogenetickém vývoji lidstva nezachoval) před zraněním fyzického či psychického rázu. Nahý znamená zranitelný a lehce poškoditelný. Znamená být objektem posuzování krásy a zdraví. Nahý znamená být bez ochrany a neozbrojen v džungli přírody a společnosti. Nahota symbolizuje bezbrannost, odevzdanost či nadvládu. Stud je tedy mechanismus, jímž chráníme své tělo a osobní integritu. Je to forma strachu.

Jako všechny emoce může být stud konstruktivní i destruktivní – a může přerůst do patologické formy a svého nositele výrazně omezovat. Míra studu a náhled na to, co už je nepřijatelné, nejsou univerzální, nýbrž výrazně dobově a společensky podmíněny. Muži nosili punčocháče, Skotové dodnes nosí sukně (kilty), domorodé kmeny se oblékají spoře, včetně nezahalování pohlavních orgánů, které naopak některé skupiny obřadně zdůrazňují.

Jak funguje „první dojem“

Když někoho potkáme, často dáme na první dojem nebo „svou intuici“. Do jisté míry je tato naše „speciální schopnost“ vysvětlitelná neurologickými pochody v našem mozku. Stěžejním hráčem je malé párové tělísko umístěné v útrobách našeho mozku jménem amygdala. Je odpovědné za naše emoce a vyhodnocení nebezpečí. Při tvorbě prvního dojmu hraje zásadní roli. Na základě vjemů během prvních milisekund setkání amygdala provádí ultrarychlé, instinktivní posouzení. Její hlavní otázka je: „Je to hrozba, nebo ne? Přítel, nebo nepřítel?“ Amygdala zpracovává neverbální signály, jako jsou výraz tváře (zejména strach nebo hněv), řeč těla, vzezření (také oblečení) a tón hlasu. Na základě těchto informací generuje okamžitou „pocitovou“ reakci – pocit důvěry, nedůvěry, sympatie nebo ostražitosti. Až později se do vyhodnocování situace zapojí hlavní manažer – šedá mozková kůra. Ta zapojí paměť a další vyvinutější a „rozumnější“ části mozku a názor amygdaly zkoriguje, i když zcela nepřepíše. Proto je náš první, „niterný“ pocit často tak silný a těžko se mění, ač nám rozum později říká něco jiného.

Každý člověk se snaží vytvořit si v lidském společenství svou pozici, hledá svou autenticitu a styl. Člověk je tvor společenský. Abychom zapadli do „své smečky“ a obhájili svou pozici před druhými a ve společenské hierarchii, hrajeme (každý jinak, v jiné míře a intenzitě) svou sociální roli. Tvoříme si svou image a prezentujeme se znaky svého společenského statusu, mezi něž samozřejmě patří oblečení. Bůh nás stvořil jako společenské bytosti a v knize Genesis čteme, že vše, co stvořil, bylo velmi dobré.

Starý zákon: Oděv jako znamení

Ve Starém zákoně je oblečení a vzhled zřídkakdy neutrální. Téměř vždy nese symbolický význam, který odráží vnitřní nebo sociální realitu jedince. Adam a Eva byli v ráji „nazí a nestyděli se“ (Gn 2,25). Jejich nahota symbolizovala nevinnost, transparentnost a absenci hříchu a studu před Bohem i před sebou navzájem. Po pádu do hříchu si okamžitě uvědomili svou nahotu a pocítili stud. Jejich první reakcí bylo sešít si fíkové listy, aby se zakryli (Gn 3,7). Nahlížíme zde teologické vysvětlení strachu a studu v podání biblického autora. Prvním lidem Bůh zhotovil oděv z kůže (Gn 3,21). To je klíčový teologický moment. Aby je mohl Bůh obléknout, muselo zemřít zvíře. Je to první náznak zástupné oběti – pro zakrytí jejich hříchu a studu musela být prolita něčí krev. Oděv se tak stává symbolem Božího slitování a péče.

Starozákonní kněžská roucha nebyla jen uniformou. Každý jejich detail měl hluboký teologický význam a sloužil k oddělení kněží pro svatou službu Bohu. Zlato, modrá, purpurová a karmínová barva symbolizovaly nebeskou slávu a královskou důstojnost. Na náramenících efodu (lze si jej představit jako bohoslužebnou vestu vzdáleně připomínající kněžskou štólu) a na náprsníku byly kameny s vyrytými jmény dvanácti kmenů Izraele. Kněz tak doslova „nosil“ lid před Bohem, byl jeho prostředníkem. Kněžské oblečení jasně definuje roli a funkci svého nositele. Kněz nemohl vstoupit do Boží přítomnosti v běžném oděvu; musel být „oblečen“ do svatosti, která ale nebyla jeho vlastní, byla mu propůjčena. Tento klíčový teologický moment zůstává platný i pro nás křesťany a liturgický oděv při bohoslužbách.

Nový zákon: Obléct nového člověka

V Novém zákoně přichází zásadní posun. Důraz se přesouvá z fyzického oděvu na vnitřní, duchovní „oděv“ srdce. Vnější vzhled je podřízen vnitřnímu stavu.

V Kázání na hoře Ježíš říká: „Proč si děláte starosti o oděv? Podívejte se na polní lilie…“ (Mt 6,28). Tím snižuje důležitost vnějšího vzhledu a ukazuje, že Boží péče je důležitější než lidská snaha o zabezpečení a status. Prioritou má být hledání Božího království, ne vnější paráda.

Svatý Pavel se pak věnuje tématu duchovního oděvu, který je důležitější než ten fyzický: „Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, jste se v Krista oblékli“ (Ga 3,27). To je klíčová metafora Nového zákona. Křest je aktem, při kterém člověk symbolicky „svléká“ starý, hříšný život a „obléká“ si novou identitu, která je definována Kristem. Naše křesťanská image se stává „oděvem“ před Bohem i společností, v níž žijeme. Tento nový „oděv“ se musí projevit v praxi. Proto Pavel vyzývá věřící: „Svlečte starého člověka… a oblečte nového člověka“ (Ef 4,22-24). A co je oním novým oděvem? Ctnosti: „…oblečte se tedy v srdečné milosrdenství, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost“ (Ko 3,12).

List apoštola Petra jde o kus dál a adresuje přílišné péči o vzhled (nejen u žen) napřímo: „Vaše ozdoba ať není vnější – splétání vlasů, ověšování se zlatem, oblékání nádherných šatů – nýbrž skrytý člověk srdce v nepomíjitelné kráse tichého a pokojného ducha; to je před Bohem velmi drahé“ (1 Pt 3,3-4). Nejde zde o absolutní zákaz ozdob, nýbrž o nastavení priorit a upomínání na ty složky osobnosti, které jsou pro křesťana stěžejní. Pravá krása, která má hodnotu před Bohem, je krása charakteru a lásky k bližním.

Moderní dilemata: Odpovědnost a ohleduplnost

Jednou z charakteristických vlastností člověka je tendence ke stabilitě. Lidé mají snahu potvrzovat své názory, hledat argumenty pro svá přesvědčení a hodnoty a investovat nemalé množství energie do obhájení svého konceptu světa. Proto je tak složité přijmout kritiku či připustit názory, které se neshodují s našimi.

Jako všechno má tento mechanismus rub i líc. Na jedné straně nám umožňuje žít a pracovat (život by byl nemožný, kdybychom o všem a pořád pochybovali) a vede nás ke spokojenosti se sebou a svým životem. Dává nám jistotu, že náš názor je logický a smysluplný, že jsme schopni porozumět věcem, které se kolem nás dějí. Na druhé straně může vést k rigiditě, naštvání a automatickému odporu ke všemu novému. Jedním z mnoha příkladů této tendence jsou debaty o oblékání mezi starší a mladší generací. Odsuzování, případně lpění na „tradičním“ vzhledu či neschopnost přijmout, že normy se v čase mění, jsou často projevem této naší vnitřní potřeby stability.

Člověk nemusí patřit k pamětníkům, aby viděl, jak se společenská přijatelnost oblékání výrazně proměňuje. Džíny vznikly jako pracovní oděv honáků dobytka a dělníků v 19. století. U nás v době komunismu (tehdy nazývané „rifle“ nebo „texasky“) byly tuzexovým zbožím. Byly manifestem a symbolem svobody a Západu, stejnokrojem rockerů, mániček a veksláků. Dnes jsou již standardním kusem oblečení, který si mnozí s oblibou vezmou i na nedělní bohoslužbu.

Není lehké akceptovat, že přijatelnost či nepřijatelnost jsou v tomto případě do velké míry osobní volbou a závisí na na způsobu, jak přemýšlíme nad vizuálními vjemy, které se k nám dostávají, jak je dokážeme zpracovat a jaké emoce v nás vyvolají. Vyvolá-li oblečení či jeho „nedostatek“ u někoho pohoršení či pokušení, do značné míry je za svůj mentální stav odpovědný sám. Zde narážíme na jedno ze zajímavých napětí křesťanské etiky. Na jedné straně nám Ježíš v 7. kapitole Markova evangelia jasně říká, že zlo, chtíč a smilstvo se rodí v srdci a rozumu člověka, nepřichází tedy z vnějšku. Obviňování někoho z necudnosti či vyzývavosti je vlastně přenášením vlastní odpovědnosti a neschopnosti sebeanalýzy a vnitřní bdělosti (co mě irituje a proč) na druhé – na ty „nestydaté“. Na druhé straně apoštol Pavel doplňuje princip lásky a ohleduplnosti vůči druhým (Ř 14,1; 1 Kor 8; Ga 6). Vybízí nás, abychom se dobrovolně zřekli své svobody, kdyby se měla stát „kamenem úrazu“ pro našeho bratra či sestru. Nejde tedy o to, kdo má „na co právo a k čemu svobodu“, nýbrž o nalezení rovnováhy mezi osobní radostí a potěšením z toho, co si na sebe vezmu, a láskyplnou ohleduplností k citlivosti a rozpoložení druhých.

Dodá nám oblečení hodnotu?

Pomineme-li dělení módy na rychlou a udržitelnou, má dnešní móda dva výrazné směry. Jeden směřuje k elastickým, přiléhavým střihům zvýrazňujícím tělesné proporce. Druhý naopak zdůrazňuje pohodlí, kvalitu, eleganci a vysokou estetickou úroveň. Oba však mají společný cíl: individualizaci osoby a podtržení její osobnosti, fyzických či mentálních vlastností. Móda se tak může stát (a často stává) lživým indikátorem jakéhosi „lepšího“ statusu. Při dnešní dostupnosti oblečení o to svůdnějším. Všechna uvedená fakta vytváří zvláštní mix kolektivního ovzduší, kdy se na sebe snaží specifickým stylem upozornit mladí i staří, bohatí i chudí, chytří i ti méně bystří. Křesťané nejsou těchto tlaků nijak ušetřeni, obzvláště když jsou vidět ve společnosti a vystupují na veřejnosti. Pro křesťana se tak vyladěná elegance, styl nebo značky mohou stát pokušením ukázat se v o něco lepším světle a validovat svou výjimečnost. Oblečení se stává drobnou i o něco větší modlou, od níž očekáváme, že nám dodá hodnotu, vážnost našim slovům nebo podtrhne naši společenskou roli.

Dovolte mi na závěr s nadsázkou zodpovědět otázku, kterou jsem si položil na začátku. Jak by se oblékl Ježíš dnes? Nejspíš jako muž, kterého byste v autobuse či na ulici snadno přehlédli. Oblečený civilně a účelně, bez ohledu na trendy. Opravdu si myslíte, že by přemýšlel, jestli tu košili, co si dnes obléká, neměl jako host ve svém posledním křesťanském podcastu? Jsem přesvědčen, že by se nás snažil přimět, abychom jej neposlouchali „očima“, nýbrž srdcem a rozumem.

Autor je katolickým laikem, pracuje jako manažer v nadnárodní firmě, vystudoval teologii na KTF UK.