Není překvapující, že katolíci-cizinci, kteří našli svůj druhý domov v České republice (kvůli práci, rodině nebo sem přijeli studovat), žijí převážně ve větších městech. Právě tam se mohou setkávat i s dalšími cizinci – např. v katolických společenstvích pro mladé dospělé, v českých i cizojazyčných farnostech, v rámci univerzit či pracovních kolektivů.

V Praze existuje takových možností více. Patří sem třeba mezinárodní skupina studentů a pracujících Catholic Young Adults (CYA), která se schází v kostele augustiniánů sv. Tomáše na Malé Straně. Setkávají se tu každou středu, pořádají Faith Café, večery se stolními hrami, mezinárodní tematické večeře, vánoční večírek a výlety. „Naším cílem je vytvořit prostor pro mladé dospělé katolíky, kteří stejně jako náš duchovní otec sv. Augustin hledají přátelství v Kristu s podobně smýšlejícími vrstevníky,“ uvádí CYA na svém webu.

Čechoameričanka Solée Fišarová Meidus, která v Praze pracuje, má v CYA na starosti sportovní aktivity. „Vyrůstala jsem jako katolička, ale praktikovala jsem víru spíše kvůli tomu, že jsem chtěla udělat radost své milované rodině. Líbilo se mi, že jsem součástí něčeho většího. I když jsem si tehdy neuvědomovala, jak je důležité budovat základy víry, v hloubi duše jsem věděla, že naše rodina má něco zvláštního,“ svěřuje se KT. „V dětství jsem zpívala ve sboru, četla při mši a modlila se s rodinou růženec. S mladším bratrem jsem i ministrovala. Když jsem se přestěhovala na jih Kalifornie kvůli studiu na univerzitě, vše jsem opustila a ztratila se v novém, sekulárním prostředí,“ vzpomíná Fišarová.

V Česku žije už čtyři roky, v lednu 2025 se k víře vrátila. „Prožívala jsem tehdy těžké období, ale rozhodla jsem se vše odevzdat Bohu a plně mu důvěřovat. Začala jsem s modlitbou a svátostmi, ale brzy jsem se tu cítila osamělá, protože jsem v Praze neznala žádné jiné křesťany, natož katolíky,“ ohlíží se Solée. „Chtěla jsem se o tuto cestu podělit s lidmi mého věku, a proto jsem se připojila ke skupině Catholic Young Adults. Každý den teď používám aplikace Hallow a Truthly, chodím často na mši, modlím se růženec v tramvaji a čtu si o životech svatých. Cítím v sobě mír, jaký jsem nikdy předtím nezažila,“ uzavírá.

Najít společenství

Do katolické skupiny CYA docházejí lidé z USA, Brazílie, Francie, Španělska, Chorvatska, Slovenska, Indie aj. „Je krásné, jak víra spojuje věřící z různých kultur,“ zmiňuje pro KT zase Maria Libano, která přijela do Prahy z portugalského Lisabonu loni v září na semestr v rámci programu Erasmus. „Na setkáních jsme probírali hodně témat, která jsme si mohli sami připravit. Nejvíc jsem si užila to o manželství,“ dodává zatím svobodná dvacetiletá studentka.

Maria pochází z hluboce věřící rodiny, v Lisabonu chodí každý den na mše a její rodiče i šest sourozenců aktivně působí v pastoračních aktivitách. Jsou členy v mezinárodním katolickém hnutí Schönstatt, jezdí na Světová setkání mládeže a věnují se dobrovolnictví. Jeden z jejích bratrů vstoupil do semináře. O Praze vyprávěl Marii její kmotr Ildo Fortes, biskup diecéze Mindelo na Kapverdách, který před pár lety Prahu navštívil. „Maria je nejen oddaná víře, ale také inspiruje svým každodenním přístupem. Třeba i generaci Z,“ uvádí pro KT Karel Mejzlík, učitel španělštiny na pražské Škole sv. Augustina, který se s Portugalkou Marií setkal v další cizojazyčné skupině „Misioneros Identes“, kam při svém studiu na Vysoké škole ekonomické také chodila. V tomto společenství, které vede P. Alberto Giralda, se účastnila biblických rozjímání mladých lidí. „Rozmlouvali jsme třeba o podobenstvích, měli jsme společné adorace a večeře. Bylo skvělé, že jsem v Praze takhle mohla žít svou víru,“ oceňuje Maria Libano.

Cizojazyčné farnosti

Mezi cizojazyčné farnosti v Praze patří slovenská a maďarská u kostela sv. Jindřicha a Kunhuty, německá u kostela sv. Jana Nepomuckého a vietnamská u kostela sv. Apolináře. Mše svaté v angličtině, španělštině, italštině nebo francouzštině se slaví v kostelech Panny Marie Vítězné, sv. Josefa a v už zmíněném chrámu sv. Tomáše.

Další z cizojazyčných farností je polská u dominikánského kostela sv. Jiljí na Starém Městě, kterou spravuje P. Michał Murzyn. Jedním z jeho farníků je Sławomir Sudak. „Doma jsem žil víru typickou pro polský venkov, kde jsem vyrůstal. Přivedla mě k ní matka a znalosti o náboženství jsem si prohluboval po celou dobu vzdělávání,“ popisuje Sudak a pokračuje: „Každodenní modlitba a nedělní mše svatá byly součástí mého života. Často jsem se účastnil také májových a růžencových pobožností. Napomáhala tomu blízkost farního kostela, kde se každý den konala mše svatá. Tehdy jsem se také stal ministrantem, v tom pokračuji i v Praze.“

Během studií v Krakově se jeho život z víry omezoval na nedělní mše svaté, které považoval za povinnost. „Nebyl jsem tehdy členem vysokoškolských společenství nebo jiných komunit. Oživení mé víry nastalo po mém odchodu z Polska do Francie, kde jsem strávil šest let. Tam jsem v polské farnosti našel skupinu hluboce věřících lidí, kteří se angažovali v komunitě. Proto jsem po příjezdu do Prahy na podzim roku 2023 chtěl najít něco podobného a připojil se zde rovněž k polské farnosti,“ vypráví Sławomir Sudak s tím, že když žil v Polsku, považoval dostupnost bohoslužeb i svátostí za samozřejmost. Neuvědomoval si, že jinde nemusí být normou, aby se v „každé druhé vesnici konaly v neděli tři mše svaté“. Jako největší rozdíl mezi praktikováním víry v Polsku a v České republice pak vidí, že účast na duchovních aktivitách vyžaduje více času a lepší plánování.