Všichni chceme dospět v krásného člověka. Přijímáme, uchováváme a dál předáváme hodnoty, na nichž stojí mezilidské vztahy, jako je úcta, empatie, pokora a mnoho jiného. Způsob, jakým se potkáváme s druhými lidmi, je ale jedním z těch, který ovlivňuje, jak se nám daří tyto kvality v sobě rozvinout. Jak ale poradit dětem, které se spolu často setkávají právě ve světě virtuálním?

Prvním dobrým krokem je uvědomit si, jak jsem na tom já sám. „Nejprve jsem chtěla říci, že se závislostí na mobilu nemám problém. Ale uvědomila jsem si, že to je můj nejpoužívanější předmět,“ uvádí psycholožka Marie Mesanyová z Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny v Praze. A dodává, že na něm čte modlitby, používá ho jako hodiny, peněženku, sleduje na něm zpravodajství a je pro ni prostředkem kontaktu s blízkými lidmi. „Někdy se přistihnu, že na něj opakovaně koukám, jestli mi někdo nevolal nebo nepsal,“ přiznává, „ale necítím, že bych byla na něm závislá. Nebrání mi dělat jiné věci, které musím nebo chci. Zároveň nepoužívám sociální sítě, které vyvíjejí cílený systém na upoutání a udržení pozornosti uživatelů, což je vůči nim nefér.“ Vědomí záludnosti sociálních sítí pomáhá také Alexandru Gajdzicovi, učiteli češtiny ze základní školy. „To, co sledujeme, řídí velmi chytře vymyšlený algoritmus. Obrovské firmy plné chytrých lidí pracují na tom, abychom nepřestali sledovat další a další obrázky a videa, protože právě z toho mají peníze.“

I na internetu jsem ublížil člověku

Moment, kdy dospělý sám odloží mobil, než začne s dítětem o jeho virtuálním světě mluvit, vytvoří prostor a klid pro pochopení, co dítě na síti vlastně vyhledává. „Zeptal bych se, v čem je to pro něj dobré. A zda s jeho vystupováním na sítích jsou ‚v pohodě‘ i jeho kamarádi,“ dodává dál učitel Gajdzica. „Někdy je to fajn zábava, při online hře či v nějaké roli. Internet ale nabízí i možnosti, jak urážet, zesměšňovat a ubližovat. Stále je však součástí našeho světa a platí na něm stejná pravidla a zákony jako kdekoli jinde. Pokud někomu ublížím na internetu, pořád jsem ublížil člověku.“ Přítomnost dospělého člověka se zkušeností je proto zásadní. Takového, který umí sám odložit mobil a nabídnout svou ruku k podpoře – a popostrčit k jiným aktivitám. „V době, kdy jsem vyrůstala, se děti musely zaměstnat aktivnějším způsobem. Proto si myslím, že dostatek jiné smysluplné činnosti, třeba koníčků, je důležitý. A stejně tak návyk trávit čas nějakým způsobem, plnit včas své povinnosti, respektovat režim, mít odpovědnost za druhé. To jsou dnes nepopulární limity,“ podotýká psycholožka Mesanyová.

V čase se také nemění touha být ostatními přijímán a milován. Tomu každý dobře rozumí bez ohledu na věk, techniku i různou virtuální identitu. „Vyrůstala jsem ve světě, kde mobily neexistovaly. Vždycky když jsem to vyslovila ve třídě před svými žáky, následovala otázka: Jak jste mohla vůbec žít? Odpovídala jsem, že jsem to měla snazší než oni se současnými technologickými pokušeními,“ vzpomíná bývalá letitá kantorka Věra Petulová na dobu svého nedávného působení na Obchodní akademii v Opavě. Studenti prý se zaujetím naslouchali jejím vzpomínkám, že když chtěla mluvit se svým nastávajícím, dnes už bezmála 37 let manželem, běžela na poštu a čekala třeba i hodinu na spojení s jižní Moravou. „A tak nejspolehlivější byly krásně psané dopisy, které mám dodnes schovány! To už měla děvčata ve třídě zasněně romantický výraz. Stále se proto musíme za mladé lidi modlit, aby Bůh šel před nimi a s nimi, aby se do toho ‚nezamotali‘ tak, že cesta z virtuálního světa do reality by byla obtížná a spojená s úzkostmi až strachem,“ dodává učitelka na závěr.