Je to zároveň poděkování za jejich práci, péči a lásku, kterou věnovali nejen školní výuce a řádu, ale i pěstování mezilidských vztahů. Ať už v těžkých momentech, kdy jakoby mluvili „cizími jazyky“, či ve chvílích, kdy s dětmi našli „společnou řeč“. „Co jsem zažila ‚na voršilkách‘, se nedá popsat. Když na mě dolehnou chmury, zavřu oči a vzpomínám. Tak krásný vztah, jaký všichni učitelé měli k dětem, jsem nikde nezažila. Děti byly u vás na prvním místě, nad ničím jste se nepozastavili, nic vám nebylo zatěžko,“ vzpomíná Marie Černá, bývalá dlouholetá učitelka a ředitelka na ZŠ sv. Voršily v Olomouci. „Chlapů ve sboru bylo hodně, navíc kolegové měli nápady. Jednou mi vystěhovali z ředitelny do sborovny celý stůl i s věcmi, že prý zrušili funkce a jsme si všichni rovni a hotovo.“

Celý život řeším, zda čekat protihodnotu

Vztahy založené na důvěře nerostou přes noc. Rodí se pomalu z drobných gest, ochoty naslouchat. A zřídkakdy učitel ve snaze dodržovat řád, povinnosti a respekt vidí výsledky. Učí s vírou, že porozumění dozraje později. „Učitelské povolání pokládám za jedno z těch, kde se člověk hodně ‚rozdává‘. Celý život řeším, zda čekat protihodnotu. Nemyslím vysoký plat, zaměstnanecké výhody, spíše lepší společenskou prestiž, konkrétní pozitivní zpětnou vazbu od rodičů či žáků,“ přibližuje úskalí učitelské profese Hynek Krátký z Německé školy v Praze.

„Každý učitel si dříve či později uvědomí, že mezi jeho žáky jsou zastoupeni jak ti, kdo jeho očekávání plní a doplňují mu energii i motivaci k náročné práci, tak ti, kdo v něm vidí hlavně ‚prudiče, co život jen kazí‘,“ pokračuje Krátký. Právě to, že si správně nastaví vlastní očekávání, podle něj prospívá duševní hygieně učitele. Vrací se pak k tomu, co pomáhá jemu: „Jedna zkušená a oblíbená učitelka mi před lety moudře řekla: ‚Nenech se otrávit těmi, kteří na tvou nabídku vzdělávání nereagují, jak bys čekal. Stačí, když máš ve třídě dva tři, co naslouchají.‘ A ještě dodala: ‚Když budeš chtít vzdělat všechny žáky ve třídě, ať už o to stojí nebo ne, budeš jen frustrovaný. Učitel vzdělání nabízí. A na dětech je, jestli to využijí.‘“

Nejlepší dárek žáka pro učitele často není vidět, mnohdy jej obdrží díky náhodnému setkání zpravidla až po letech. Aspoň to vyplývá z ankety, v níž řada pedagogů vzpomíná na setkání s bývalými žáky. „Nedávno jsem byla na srazu s bývalými žáky, pořád je mám velmi ráda. Maturovali už před mnoha lety, dokonce jsem stačila ještě učit i děti několika z nich,“ vzpomíná už bývalá kantorka Věra Petulová z Obchodní akademie v Opavě. „A přisedla si ke mně nečekaně jedna dívka, dnes úspěšná advokátka ve velkém moravském městě, a řekla: ‚Už asi chápu, proč jste mi tenkrát dala dvojku z chování. Ani nevíte, že i rodičům jsem dávala zabrat.‘“ Šlo o dávný několikadenní výlet do Vranova nad Dyjí: „V noci jsem hlídala dívčí pokoje, a ne nadarmo: rozzuřená do běla jsem z jednoho ‚vytáhla‘ cizího mládence. Po návratu jsme se s kolegy dohodli, že studentka, která ho tam pozvala, dostane sníženou známku z mravů, přestože byla premiantkou. Rodiče ani ona to nepřijali dobře a na další výlet už nejela. Přešla léta, nikdy po maturitě na žádném srazu nebyla, až teď,“ vzpomíná kantorka a pokračuje: „Nám oběma Bůh dopřál milosrdné množství času, kdy se vše pěkně uložilo někde hluboko v paměti a vedlo to ne k mému zadostiučinění, nýbrž spíše k vnitřnímu smíření a tiché radosti.“ Má za to, že na tehdejší obtížné rozhodnutí nyní dostala odpověď od Boha ve stylu: „Vidíš, děvče, stále jdu před tebou a s tebou, nemusíš se bát!“

Chtěla jsem se podobat tátovi

Mezi další nečekaná obdarování patří, když si žák vybere stejné povolání. „Vždy jsem chtěla učit. Přivedla mě k tomu má učitelka tělocviku a matematiky na ZŠ. Ta mě natolik okouzlila, že jsem nikdy ani neuvažovala o jiné kombinaci. Lidé se občas na tělocvik dívali s despektem, ale při zmínce o matematice měnili názor,“ vzpomíná ještě Marie Černá, učitelka u olomouckých „voršilek“.

I další kantorka následovala svůj vzor: „Měla jsem vedle sebe tátu-učitele. Viděla jsem, jak ho studenti měli rádi. Později na gymnáziu jsem si sama zažila, jaký je učitel, a v ten moment bylo jasné, že se mu chci podobat. Ukázal mi, že není potřeba si hrát na přísného kantora, který si myslí, že neustálými testy a špatnými známkami toho naučí žáky nejvíce. Pokud do výuky dáte srdce, žáci to poznají. A tím si je nejvíc získáte,“ uzavírá Kateřina Polcrová, dcera ředitele Pavla Polcra na Cyrilometodějském gymnáziu v Prostějově.

Jak tedy učitelům na konci školního roku alespoň drobně poděkovat za jejich otevřené srdce? I na to jsme se zeptali v anketě. Mezi nejkrásnější tipy na dárek patří jezevčík, kus kýty či let balónem.