11. 8. 2026
|Mnoho lidí předává děti prarodičům na prázdniny takřka se „seznamem instrukcí“, co smějí a nesmějí – sladkosti, televizi, ponocovat. Je to výraz zodpovědnosti a poučenosti, jenže někdy může překážet něčemu důležitějšímu – důvěře, že i jinakost je v pořádku.
Možná současní rodiče berou své poslání příliš vážně, čtou knihy o výchově, přemýšlejí o zdravé stravě, rizicích digitálních technologií i dětských emocích. Chtějí vychovávat „správně“. Zároveň ale většina manželů dobře ví, že čas strávený jen ve dvou je pro jejich vztah nezbytný – partnerství totiž potřebuje pravidelnou péči, stejně jako rodičovství. Jenže aby si manželé mohli vyjít na večeři, odjet na víkend pryč nebo se jen projít na chvíli bez kočárku, potřebují někomu své děti svěřit. A nejčastěji jsou to právě prarodiče, kdo pomoc nabídnou.
Paradoxně právě tehdy začíná v mnoha rodinách vnitřní boj: dítě se vrátí s kapsami plnými bonbonů a s hlavou plnou zážitků, které bychom jako rodiče sami možná nikdy nenaplánovali. Psychologové přitom jasně upozorňují, že dítě nepotřebuje vyrůstat v dokonale jednotném světě a že odolnost vzniká naopak tím, že se dítě učí fungovat v různých vztazích a prostředích. Slavný britský dětský psycholog a pediatr Donald Winnicott dokonce mluvil o „dostatečně dobrém rodiči“ – ne o rodiči dokonalém. Stejně tak ale děti nepotřebují dokonalou babičku ani bezchybného dědečka. Potřebují jen jejich lásku.
Samozřejmě existují hranice, které nelze překračovat. Jsou rodiny, v nichž vzájemnou důvěru mezi generacemi narušila hořká zranění, závislosti nebo jiné vážné okolnosti. Tam je na místě opatrnost a někdy i postupné budování vztahů po malých krůčcích. Ve většině rodin ale nejde ani tak o bezpečí dítěte, jako spíš o to, že prarodiče dělají věci „jinak“ než my; níže o tom mluví pedagožka a manželská a rodinná poradkyně Hana Imlaufová z pražské Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny.
A právě zde, v této jinakosti, může být ukryta nečekaná hodnota. Prarodiče dětem předávají něco, co jim rodiče nikdy dát nemohou – čas, rodinné příběhy, vzpomínky, svědectví o víře, ale třeba i pozapomenuté řemeslné dovednosti. Kolik dospělých dnes s vděčností vzpomíná na babičku, která je učila modlit se nebo okopávat zahrádku. Kolik lidí poprvé otevřelo Bibli právě s dědečkem nebo objevilo krásu víry při „obyčejné“ návštěvě kostela s prarodiči – kam se svými rodiči třeba nechodí.
Papež František často připomínal, že prarodiče jsou „živou pamětí“ rodin a že bez nich lidé snadno ztrácí své kořeny. Svěřit dítko na hlídání proto není jen praktická služba, která umožní rodičům zajít si do kina – je to také přiznání, že na výchovu nejsme sami. Že naše dítě může být milováno i jinými lidmi. A že občasný rozdíl ve způsobu, jakým se praktické věci dělají, nemusí být ohrožením, ale obohacením.
Možná se dítě vrátí od babičky s větší chutí na sladké. Ale možná si také přiveze něco mnohem cennějšího – vzpomínku na dědovo vyprávění a jistotu, že patří do rodiny, která má své zajímavé kořeny. A možná se mezitím stane ještě něco většího: utahaní manželé, kteří si na pár dní, nebo alespoň hodin dovolili nebýt rodiči „na plný úvazek“, se znovu setkají jeden s druhým. A i to je pro dítě jeden z největších darů – ne dokonale dodržený režim, ale živá a milující rodina.