Vydání: 2020/6 Třicet let svobody řeholí, 4.2.2020, Autor: Jiří Macháně

Se začátkem církevního roku uplynulo padesát let od okamžiku, kdy kněží začali sloužit mši svatou v národním jazyce, čelem k lidu a podle nového mešního řádu. Lidé, kterým ještě není padesát, vlastně už nic jiného nepamatují a předkoncilní liturgii mohou znát spíše jako poklad tradice církve a mimořádný způsob slavení mše svaté.

Evangelium znělo latinsky a potichu

Mše svatá „před koncilem“ nezačínala zmiňovaným znamením kříže, nýbrž modlitbami kněze na stupních oltáře. U něj pak kněz sloužil v latině, v čele shromáždění věřících, ale zády k nim. „Celá bohoslužba od začátku do konce byla záležitostí kněze, nanejvýš ministrantů, kteří se střídali v odpovědích,“ vzpomíná poradce Liturgické komise ČBK a pamětník P. Emil Soukup, jeden z odborníků, který se v sedmdesátých a osmdesátých letech podílel na překladech liturgických textů, a dodává: „Lidé vnímali mši svatou jako posvátné dění, kterému ve skutečnosti moc nerozuměli.“ A to ani biblickým čtením. „Kněz si je potichu předčítal z Písma u oltáře. Lidé při evangeliu povstali a zpívali nějakou mešní píseň,“ popisuje P. Soukup praxi, která se však začala měnit už před koncilem: „Při zpívané mši svaté, při níž čtení a evangelium zaznělo latinsky, se četlo následně i česky. Bylo to na základě povolení Benedikta XV., který už ve 20. letech minulého století vyšel vstříc požadavkům, aby ve mši svaté mohlo být čtení v mateřském jazyce. Jako ministrant si pamatuji, že takový zvyk byl třeba na půlnoční,“ ohlíží se P. Soukup a doplňuje: „Někteří kněží začali ještě před koncilem kázat v průběhu mše sv. po evangeliu. Odložili ornát, protože se to bralo jako přerušení mše svaté, a vystoupali na kazatelnu, odkud hovořili. Jinak se kázalo vždy buď před mší svatou, nebo po ní,“ ozřejmuje P. Soukup.
Věřící laici se tedy účastnili mše svaté především soukromou modlitbou a zpěvem. „Ten utichal na proměňování. Ministrant zazvonil a varhaník přestal hrát. Kněz potichu konsekroval, ukázal proměněnou hostii a kalich – a pokračoval dál. Vše završilo svaté přijímání, k němuž však mnoho věřících nepřistupovalo,“ přibližuje P. Emil Soukup.

Z Vatikánu do Československa

Zásadní změnou, kterou přinesl koncil, nebyl podle Pavla Kopečka, odborníka na liturgii z olomoucké Cyrilometodějské teologické fakulty, jen národní jazyk v liturgii, ale zejména nové uspořádání a pohled na slavení mše svaté. Obnovená liturgie vstoupila do kostelů v tehdejším Československu zavedením přeloženého mešního řádu od první adventní neděle roku 1969. Závazným se pro kněze stal od ledna 1970. Podařilo se to už za šest let po vydání Konstituce o posvátné liturgii, kterou schválili koncilní otcové poměrem 2 147 proti čtyřem. Zmíněný dokument se pak stal základem liturgické reformy: po jeho schválení papež  Pavel VI. v lednu 1964 ustanovil speciální komisi, aby změny dopracovala a uvedla do života celé církve. „Brzo nato vznikla liturgická komise i v Československu. Předsedou její části pro Čechy a Moravu byl biskup František Tomášek a každá diecéze v ní měla své zástupce,“ ilustruje P. Pavel Kopeček. Na církevní poměry, navíc za železnou oponou, se jednalo o tempo téměř závratné.

První překlady

Reformní kroky se někde začaly projevovat už záhy poté, co František Tomášek vydal na svátek sv. Cyrila a Metoděje v roce 1965 pastýřský list, kde svolil k užívání češtiny v některých částech mše svaté. „Setkalo se to s velice dobrým ohlasem, ale neměnil se ještě mešní kánon. Mateřská řeč se tak dostávala do liturgie víceméně spontánně,“ vzpomíná P. Soukup.
První překlady liturgických textů vznikaly doslova v polních podmínkách církve v komunistické totalitě a své vzpomínky na toto období líčí na protější straně lékařka Dagmar Pohunková, která na jejich vydávání spolupracovala. Příprava dalších liturgických textů a knih v češtině však trvala ještě řadu let. Překládání a vydávání knih koordinoval P. Jan Matějka.
Před padesáti lety mše svatá tedy přestala být doménou kněze a začali se jí aktivně účastnit všichni přítomní věřící. „Mešní liturgie byla rozdělena na bohoslužbu slova a bohoslužbu oběti. Středem bohoslužby slova se stala četba biblických textů, a to od ambonu, zatímco eucharistie se začala slavit od ‚obětního stolu‘ směrem k lidu,“ vysvětluje Pavel Kopeček. Kvůli tomu bylo nutné přestavět bohoslužebný prostor. Tyto změny přibližuje dále v samostatném rozhovoru olomoucký architekt Jan  Mléčka.