Mezinárodního eucharistického kongresu v Quitu se účastnil i královéhradecký biskup JAN VOKÁL, místopředseda Rady pro eucharistické kongresy ČBK.
Do jakého programu jste se na eucharistickém kongresu zapojil?
Jako delegát jsem měl možnost zúčastnit se většiny akcí týdenního kongresu, z časových důvodů jsem vynechal pouze předcházející teologické sympozium. Při zahajovací mši sv. v Quitu, které předsedal místní arcibiskup Alfredo José Espinosa Mateus, zazněl videopozdrav Svatého otce a na 1 700 dětí z Quita přijalo první svaté přijímání. Závěrečnou mši sv. celebroval papežský delegát, kardinál Porras Cardozo z Venezuely. Během týdne začínal denní program ranní bohoslužbou, následovaly katecheze a diskuze u kulatého stolu. Na bohatém programu se podíleli kardinálové, biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice, ale ve stejné míře také mládež, rodiny či umělci. Všechny složky církve byly zastoupeny rovnoměrně, a to včetně dětí. S ostatními delegáty jsem se mohl zúčastnit setkání s primátorem hlavního města, besedy s vikářem Svatého otce kardinálem Maurem Gambettim či krásné večerní bohoslužby v historickém centru, které patří ke světovému kulturnímu dědictví UNESCO. Velmi mne oslovilo nadšení stovek organizátorů a dobrovolníků a přátelská, bratrská atmosféra setkání.
Motto kongresu znělo „Bratrstvím k uzdravení světa“. Jak se odráželo v jeho průběhu?
Každý den přinášel nová témata, ale motto bylo společnou myšlenkou. I papež František ve svém pozdravu zdůraznil, že eucharistie není individuální záležitost, ale probouzí v nás touhu po bratrství. Tomu byl uzpůsoben i program, každý den jsme slyšeli mnoho osobních svědectví víry. Účastníci kongresu hojně využívali možnosti přistoupit ke svátosti smíření, veliká kaple byla denně přeplněná při adoraci před Nejsvětější svátostí. V sobotu odpoledne se konala mše sv. na hlavním náměstí, pojmenovaném po sv. Františkovi, s procesím do národní baziliky, kam průvod se svíčkami po více než dvou hodinách dorazil za tmy. Desetitisíce poutníků tak prožily chvíle duchovní usebranosti, zbožnosti a pokoje. Mnozí lidé plakali dojetím a přitom před Nejsvětější svátostí poklekali na ulici.Které prožitky pro vás byly zvláště přínosné?
Oslovil mě například projev sestry Veroniky od Boží Tváře, představené bosých karmelitánek v Quitu. Zdůrazňovala, jak důležité je, aby už i nejmenší děti chodily s rodiči do kostela pozdravit Pána Ježíše ve svatostánku, aby je k tomu rodiče neustále vedli. Dokládala, že taková zkušenost vede k proměně lidí, stávají se lepšími, snáze nacházejí cestu k překonání těžkostí, častěji myslí na dobro druhých, stávají se požehnáním pro svět. Ona sama se v sedmi letech při prvním svatém přijímání rozhodla, že zasvětí svůj život Bohu v ústraní. Skrze pohled na Ježíše ve svatostánku můžeme opakovaně zažívat nesmírnou Boží lásku. Ta nás promění tak, že ji budeme moci předávat i ve svém okolí. Svět je plný bolesti hlavně proto, že většina lidí Boží lásku doposud nerozpoznala. Ač ji všichni dostáváme, nevyužíváme možnosti, jak ji rozpoznat a prožít. ¨Podobně silných duchovních momentů bylo na kongresu mnoho. Velmi na mě zapůsobilo i to, že si lidé stále chodili ke kněžím a biskupům pro požehnání, prosili nás o modlitbu za své blízké, stáli dlouhé fronty před zpovědnicemi či po stovkách plnili onu kapli s vystavenou eucharistií.
Jaký význam má zaměřit pozornost právě na eucharistii?
Eucharistie má pro nás všechny zásadní důležitost, ať už žijeme kdekoliv. Její tajemství je bytostně a nerozlučně spjato s velikonoční obětí našeho Pána Ježíše Krista, tedy s naším vykoupením. Právě eucharistie je ona „smlouva nová a věčná“. Svátostný život církve z této smlouvy vychází a k ní směřuje. V eucharistii nejenže je Bůh přímo a živě přítomen, ale zároveň se nám v ní nabízí a dává. Je třeba se soustředit na obě tyto roviny. Nejde jen o obdiv k zázraku Boží přítomnosti, ale i o to, zda využíváme jeho nabídku přijmout ho do svého života. Skrze eucharistii nás pozvedá k sobě, díky ní se otevíráme Božímu slovu, vzdalujeme se zlu, odevzdáváme se Pánu. Svět často eucharistii nechápe, na čemž může mít podíl i to, že zřetelně nevidí, jaký pro nás má význam. Proto nesmíme zůstávat k eucharistii vlažní, musíme světu ukazovat, čím pro nás je – což je jeden z cílů eucharistických kongresů.
Poslední večeře začíná tím, že si Kristus kleká před učedníky, aby jim umyl nohy, posloužil jim, projevil jim nekonečnou lásku. Prohlásil při tom, že jim dává příklad, jak mají jednat i oni. Proto také papež František zdůrazňuje, že eucharistie stojí v samotném centru našeho života, a stejnou pozornost by na ni měli zaměřit nejenom kněží, biskupové či teologové, ale každý křesťan na každém světadílu.
Co se v tom můžeme učit od věřících z jiných zemí, např. právě od Latinoameričanů?
Eucharistické kongresy se konají na různých místech světa nikoliv proto, abychom se seznámili s tamní společenskou situací či kulturními rozdíly, ale především abychom zakusili a prožili zkušenost světové, univerzální církve. Ta slaví stále stejnou eucharistii kdekoliv na světě. Kolem oltáře prožíváme jednotu Kristovy církve bez ohledu na stát či světadíl. Přesto si při takových setkáních můžeme povšimnout odlišností v přístupu k žité víře či spiritualitě. Sám mám za to, že od věřících z Latinské Ameriky bychom se mohli přiučit větší pokoře a otevřenosti životu jako Božímu daru. Vypozoroval jsem – ač to může být jen subjektivní dojem –, že si tamní křesťané méně často stěžují na životní podmínky, méně kritizují druhé, společnost, stát či situaci v církvi a spíše mají tendenci se s vervou pouštět do díla.