Český překlad své knihy „Bůh je rudý“ přijel minulý týden do Prahy představit Liao I-wu (67) osobně. „Je to jediná z mých knih, v níž najdete radost, sílu, naději a pokoj. Víra z mého pohledu dává čínským křesťanům smysl života – utrpení, kterým procházejí, není pro nic za nic, je to cesta do nebe,“ uvedl pro KT v pražské Knihovně Václava Havla na Zelený čtvrtek. Autor sám sebe označuje za „sběratele příběhů utrpení“, ale tato kniha prý byla pro něj ojedinělou vzpruhou. V Česku se kromě čtenářů setkal s předsedou Senátu Milošem Vystrčilem.

Opoziční čínský umělec žije posledních patnáct let v německém exilu. Jeho humanistická tvorba, v níž se věnuje lidem z nižších vrstev společnosti a všemožně přehlíženým (např. postiženým, prostitutkám, stoupencům zakázaného hnutí Falun Gong nebo očitým svědkům a příbuzným obětí z krvavě potlačených protestů z roku 1989), je známá po celém světě, v jeho vlasti je však zakázaná a on nežádoucí osobou. Česky mu už dříve vyšly knihy „Hovory se spodinou“ a „Kulky a opium“, ve slovenštině také autobiografické dílo „Pre jednu a sto piesní“.

Kniha „Bůh je rudý“ (Mladá fronta 2026) je souborem unikátních rozhovorů s pronásledovanými křesťany v Číně. Přináší jejich svědectví o víře, odvaze a odporu navzdory tomu, že jsou označováni za fanatiky či rovnou „špiony imperialismu“. Mezi respondenty jsou řeholníci, lékaři či umělci. Liao I-wu, který se sám označuje za agnostika, na ní pracoval tajně.

I kdybych si ruku upsal

Autor vyrůstal za doby tzv. „Velkého skoku“, tj. komunistické nesmyslně centralizované politiky trvající do roku 1962, jež mj. zapříčinila velký hladomor. Nejsilnější vzpomínkou na dětství a dospívání je pro něj právě hlad – trpěl dokonce otoky z podvýživy a málem zemřel. „Na ten hlad nikdy nezapomenu. Má rodina byla navíc intelektuální, takže šlo o ‚podvratné živly‘,“ shrnul lakonicky. Už jeho rodiče byli nespravedlivě obviněni a pronásledováni (otec jako „kontrarevolucionář“).

Odsouzen na čtyři roky

Po nezdařeném „uvolnění poměrů“ a masakru na náměstí Nebeského klidu byl za jedinou svou kritickou báseň s názvem „Krveprolití“ odsouzen na čtyři roky za mříže. Ve vězení, kde ho mučili, se dokonce dvakrát pokusil o sebevraždu. Do exilu směl odejít až po několika odepřených povoleních k opuštění země.

Podle svých slov má náměty ještě na padesát knih. „I kdybych si ruku upsal až po loket, pořád nebudu mít hotovo,“ uzavřel. Jak jeho hořké životní zkušenosti proměnily vnímání spirituality a co mu v nejhorších chvílích dávalo sílu odpor proti totalitě nevzdávat? Dozvíte se v chystaném rozhovoru v jednom z příštích KT.