Než mě Svatý otec poslal do Prahy, vyhlásil jsem v litoměřické diecézi Rok smíření. V tomto díle se snažím pokračovat i jako její vzdálený správce. Před osmdesáti lety vysídlil Československý stát naše spoluobčany německé národnosti. Na základě principu kolektivní viny, bez milosti a v duchu odplaty. O divokém odsunu, mnohdy spojeném s brutálním násilím, ani nemluvě. Snažíme se v modlitbě a v pravdě, která osvobozuje, otevírat a hojit staré rány, které – podobně jako válka – tak těžce poznamenaly (nejen) sever Čech. Děláme to společně – my katolíci, protestanti, židé, krajané, spolky, představitelé veřejného života, německé ambasády, studenti a všichni lidé dobré vůle. Zkrátka každý, kdo se přidá.

To téma mne provází už půl roku. Stále častěji a stále více se na pozadí tohoto úsilí setkávám s tím, že žijeme v rozbitých vztazích, v nedorozuměních a vlečeme si životem spoustu bolesti jen proto, že jsme si někdy nějak ublížili a nedokázali si odpustit a smířit se.

V duchu evangelních blahoslavenství vidím, že smíření nedokáže přinést pyšný člověk ani ten, kdo si je příliš jistý vlastní neposkvrněností. Není jím ten, kdo potřebuje mít vždy poslední slovo. Smíření nesou chudí v duchu, tedy ti, kdo vědí, že před Bohem stojíme s prázdnýma rukama jeden jako druhý. Jeho nositeli jsou plačící, kteří si dovolí být zasaženi bolestí. Nesou ho zcela jistě milosrdní, totiž lidé, kteří nenechají člověka navždy uzavřeného v jeho vině. Smíření nesou tvůrci pokoje. Ne ti, kdo se na pokoj dívají, ne jeho komentátoři, ale jeho tvůrci. A moc to nejde ani lidem, kteří ho pojímají jako „něco za něco“.

Téma smíření neotvíráme, abychom někoho obžalovali, ale proto, že nás Bůh zve k pravdě, která je prvním krokem. V době, kdy se každý domnívá, že má tu svou pravdu a kdy se naše pravdy někdy diametrálně liší, jsme pozváni k pravdě, která je poznána a vyřčena, ale současně je provázena milosrdenstvím. K čemu by nám totiž bylo, že máme pravdu, když bychom s ní zůstali sami? Nehledáme tedy pravdu, která by byla tvrdá jako kámen (který kdysi farizeové chtěli házet po hříšnici, jíž se Ježíš zastal), ale pravdu, která se nechá nést před Boží tvář a snese pohled na Krista, jenž říká: „Nikdo tě neodsoudil? Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš.“

Prázdniny jsou příležitostí k setkání, k návštěvám. Třeba i těch, které jsme dlouho neviděli a leží mezi námi příkop neporozumění, nedorozumění, tichého míjení, nebo dokonce rozvratu či nepřátelství. Zažívám, že smíření je často složité a těžké, a také rozumím tomu, že se nám moc nechce vnášet si do krásných dnů volna něco těžkého. Válečné události smiřujeme ještě osmdesát let po krvavém konfliktu, porážce nacismu i násilí, které následovalo. Lidský život je ale příliš krátký, než abychom si mohli dovolit zavírat oči nad ranami, které škodí našim vztahům i nám samotným a našemu duchovnímu životu tady a teď. Neměli bychom čekat osmdesát let, protože valná většina z nás bude stát před Bohem na věčnosti mnohem dříve.

Porozumění, které vyrůstá z čistého srdce, o nějž křesťané tolik usilují, potřebujeme všichni: jednotlivci, rodiny, církev i společnost. Čisté srdce není bez paměti, ale je to srdce očištěné slzami lítosti a hojivým dotekem odpuštění. Není to srdce, které by říkalo: „Zapomeňme, nevracejme se k tomu, hlavně ať je klid.“ Čisté srdce se nebojí pravdy, protože ví, že poslední slovo nemá vina, ale milosrdenství.

Asi to není tak jednoduché jako zazvonit u dveří s větou: „Přišel jsem se smířit.“ Někdy možná ano, jindy je před námi mnohem delší cesta než zajet autem k rodičům nebo kamarádům, s nimiž jsme se nepohodli. Ale někdy je to právě ta jedna cesta, ten první krok, první slovo a věta, první podání ruky. Možná se nesetkáme s přijetím a pochopením, ale za pokus to stojí. Volné dny, které máme před sebou, jsou pro takovou iniciativu doslova pozváním. Prosím, přijměme ho. A ano, něco uzdravit sami neumíme. Ale takové situace můžeme nést před Boží tvář.