Menší z nich, sv. Honorát, je skutečnou perlou Středomoří i duchovního dědictví. Zdejší cisterciácký klášter je otevřen poutníkům, ale i turistům, kteří sem přicházejí načerpat klid a duchovní obnovu.

Ostrov sv. Honoráta jsem poznala jako studentka sociologie na ročním pobytu v jihofrancouzském Aix-en-Provence. Místní křesťanské společenství mi umožnilo strávit víkend v klášteře. Okamžitě jsem si ho zamilovala, a když se jeden z bratří zmínil o možnosti dobrovolničit zde jako průvodce (tato možnost je zde stále), neváhala jsem a vrátila se tam ještě téhož léta. Bylo nás osm mladých lidí z různých koutů Francie a přijeli jsme sem hledat duchovno, přátelství i neobvyklé prázdniny.

Nepoznala jsem na světě místo, kde by se do takové míry snoubila krása středomořské přírody se šestnácti stoletími modlitby. Už od malého přístaviště, kam vás loď z Cannes přepraví za dvacet minut, vás ovane vůně borovic smíšená se slaným vzduchem. Pěšina mezi vinicemi vede na jih ostrova. Tam se nad mořem tyčí opevněný klášter – připomínka z dob, kdy místo napadali piráti a Saracéni (muslimští nájezdníci). Právě tato pevnost je častým cílem návštěvníků. Ale průvodce musí nejprve poznat současný klášter a nasát jeho rytmus.

Ujímá se nás bratr Gilles (česky je to Jiljí). Vypráví nám o historii ostrova, kam se kolem let 400–410 uchýlil sv. Honorát se svými společníky, aby zde žili asketickým způsobem života. Přicházeli ale další mniši a v tehdejší Galii se zde zrodila jedna z nejvýznamnějších raných mnišských komunit. Už kolem roku 427 se dochovaly zmínky o „obrovském klášteře“, který byl jedním z pozdějších center raného západního křesťanství, odkud vzešla řada významných teologů – až se ostrov v 6. století začal označovat za „svatý“.

Bratr Gilles s námi mluví také o dnešním životě cisterciácké komunity. První dny nás zaučují dobrovolníci z předchozího turnusu. Využíváme svých jazykových znalostí – kromě francouzštiny provázíme v angličtině, němčině či španělštině. Já navíc nabízím češtinu a příbuzné řeči. Bydlíme v domě pro hosty. Pokojík připomíná klášterní celu. Během jídla máme privilegium sedět společně v zahradě řeholníků a na stole nikdy nechybí zdejší víno, hlavní ostrovní produkt. Účastníme se liturgie hodin. Náš den většinou začíná ranními chválami, ale dvakrát se rozhodnu přivstat si na vigilii ve čtyři ráno a spojit ji pak s koupáním při východu slunce.

Po snídani následují přednášky bratří. Pierre-Marie je temperamentní Ital se smyslem pro humor, zatímco bratr Gilles je tichý a jemný vypravěč. Postupně poznáváme i další ze dvou desítek bratří v jejich každodenním životě. Když se přes polední siestu chodíme zchladit do malé zátoky u kaple sv. Petra, potkávám mnicha, který síťkou vybírá z moře medúzy, aby plavce nežehly.

K mým nejoblíbenějším chvílím patřila odpolední adorace v zadní části kostela. Staletími promodlené zdi, síla modlitby bratří nebo Usmívající se Kristus z pozdně gotického kříže nad námi a malebná zákoutí ostrova – to vše se mi vtisklo hluboko do paměti. Vzpomínám si na úplněk nad siluetou kláštera, západy slunce nad mořem i pobřežní ohňostroj, který jsme sledovali z terasy pevnosti. Jakmile kolem šesté večer odplula poslední loď s turisty, proměnil se ostrov v oázu ticha. Letní ruch připomínaly už jen kotvící jachty na dohled. Večer jsme ostrov obešli za necelou hodinu. Cestou jsme míjeli sedm kaplí, napoleonskou pec na dělové koule i rekreanty ponořené do tiché meditace. Nechyběla ani setkání s návštěvníky – českou topmodelkou, která připlula na vlastní jachtě, nebo americkým párem cestujícím kolem světa, který mi vyprávěl svůj dojemný životní příběh.

Sv. Honorát se mi stal osudovým místem. Několikrát jsem se sem od té doby vrátila. Dnes je mi téměř o dvacet let víc, ale ostrov se nezměnil. Jen malý obchůdek se proměnil v příjemnou restauraci a opevněný klášter prošel rozsáhlou rekonstrukcí. Bratr Gilles mě vítá jako starou známou a vypráví o nových archeologických objevech. „Výzkumy na ostrově stále pokračují a neustále nacházíme nové věci. Kandidujeme totiž na zápis do seznamu světového dědictví UNESCO,“ vysvětluje. „Představitelé Cannes považují ostrov za stejně významný jako Mont Saint-Michel. Pomohli nám i s obnovou opevněného kláštera, který jsme po šesti letech zpřístupnili veřejnosti. Letos je jeho návštěva dokonce zdarma.“

Na bratřích je sympatická jejich otevřenost současnému světu. Ostrov je magnetem pro umělce, v obnovené pevnosti dokonce najdeme vitráže maďarsko-francouzské průkopnice digitálního umění Very Molnár. „Myslíme si, že by to mohlo přilákat návštěvníky. Je to světoznámá umělkyně a zemřela ve svých sto letech krátce poté, co tyto vitráže dokončila,“ říká bratr Gilles. Obchodního ducha komunity dokládá i to, že vína zdejších mnichů najdeme nejen na vinných lístcích michelinských restaurací, ale i v prezidentském Elysejském paláci. Ani během filmového festivalu v Cannes nezůstává sv. Honorát stranou – pravidelně se zde rodí iniciativy propojující svět filmu a duchovna. Možná právě proto mám toto místo tak ráda. Je to ostrov přesně mezi nebem a zemí.