Ne nám, Pane, ne nám, ale svému jménu zjednej slávu.“ Tato slova, napsaná na malém lístku, se mi vryla do paměti při jednom z prvních setkání s bratrem Benediktem. Potkali jsme se v podzemní kapli pražského kapucínského kláštera v době, kdy jsem byl čerstvým kandidátem řeholního života. Když se dnes ohlížím za osmnácti roky, které od té chvíle uplynuly, vyvstává mi před očima právě tento rys Benediktova života: vnitřní prostor, v němž dostává stále více místa Bůh. Jaká síla vedla po druhé světové válce dvaadvacetiletého nevěřícího muže přes nečekaná setkání až ke křtu v katolické církvi, k…