Vaše soubory vznikly původně z „hrstky nadšenců“ – začínali jste v Praze u sv. Vavřince na Malé Straně, dnes s přehledem vyprodáte Rudolfi num. Jak se vám podařilo světově prorazit a jak se za touto dobou ohlížíte?

Nejsem moc „ohlížecí“ tip, radši se dívám do budoucnosti (smích). Myslím ale, že nepřeháním, když řeknu, že to je malý zázrak, protože všechno začalo velmi idealisticky. Studoval jsem v zahraničí a spolupracoval s řadou renomovaných souborů. A celou dobu jsem snil o tom, že svůj tehdejší komorní soubor transformuji do takového tělesa, které bude hrát Bachovu Mši h moll a Matoušovy pašije a bude objevovat Zelenku… V roce 2005, když mi bylo 35 let, jsem si uvědomil: Na co čekat? Teď, nebo nikdy! Tehdy jsme u příležitosti výročí Bachova narození (1685) udělali projekt Bach – Praha – 2005. Byl to absolutní risk a neměl žádný ekonomický základ. Ale vystřelil nás na trajektorii, po níž se pohybujeme dnes.

Na Západě bylo už tehdy provozování barokní hudby na historické nástroje běžnou praxí, v Česku jste to ale byli právě vy, kdo takto provedl vůbec poprvé zmíněnou Bachovu Mši h moll (průlomový koncert na Pražském jaru 2005). Copak tu předtím nebyl o baroko zájem?

Pro mě byla velkou inspirací charismatická osobnost Milana Munclingera (1923–1986), který už od padesátých let uváděl v Praze koncertní cykly, založil soubor Ars rediviva a v 70. a 80. letech pravidelně vyprodával Rudolfinum s náročnými programy. Věřil jsem, že to dokážeme také. Samozřejmě nesmíme zapomenout na průkopníky, jakými byli Pavel Klikar (†2026; založil Originální pražský synkopický orchestr a sbor Musica Antiqua Praha zaměřený na barokní hudbu – pozn. red.) nebo Marek Štryncl s Musicou Floreou v 90. letech. Těch souborů byla celá řada, a když se i třeba někde v regionu konal koncert barokní hudby, publikum vždy přišlo. Byl jsem proto optimistický. Ale samozřejmě u nás byla jiná situace než třeba v bývalé NDR, kde se za komunismu udržela tradice církevních škol a chlapeckých sborů. Tuhle část kulturní identity si Němci nenechali vzít – u nás to bylo za socialismu mnohem obtížnější, protože žádná duchovní hudba nebyla vítána. Ještě ze studií na plzeňské konzervatoři si vybavuji, že Rybova Česká mše vánoční musela být v programu prezentována jako Hej mistře – slovo „mše“ bylo zakázané…

Vedli vás k hudbě už doma?

Nemám v rodině žádné profesionální hudebníky, spíš lidové muzikantství – to má u nás dlouhou tradici. Rodiče mě nikdy nenutili, abych hrál na nástroj. Byla to všechno moje volba. Proč mě stará hudba přitahovala, mělo jistý základ ve výchově – často jsme jezdili na rodinné výlety po zámcích a hradech. Moc mě to bavilo, rád jsem chodil po chodbách v papučích, díval se na staré exponáty a zajímal se, co je „za nimi“. Míval jsem bohatě nastudováno a potom poučoval průvodce.

Byl jste takový postrach průvodců a učitelů.

Přesně tak. A později mě spontánně začalo zajímat, jaká hudba se v těch prostorách hrála. Tehdy například existovala jediná dostupná nahrávka Bachových Braniborských koncertů. Byl jsem lačný čehokoli, neřešil jsem ještě, zda se skladba hraje na moderní, nebo historické nástroje. Později jsem objevil legendární německý soubor Musica Antiqua Köln – a jako fanoušci touží po kompletních Rolling Stones nebo Madoně, já jsem kupoval tohle…

A proč právě baroko?

Je to, asi jako když se do někoho zamilujete – často je to intuice, něco, co se jen obtížně vysvětluje. V umění baroka se spojují nekompromisní nároky na uměleckou kvalitu (Bach psal za každých okolností jen to nejlepší, co dovedl) s ambicí přístupnosti. To znamená, že si každý posluchač může odnést hluboký zážitek z doteku s touto hudbou. Podobně když přijde návštěvník do barokního kostela, třeba i někdo z jiné kultury, kdo v životě nic neslyšel o Kristu, je uchvácen všeobjímající nádherou kolem. Takhle dokonalá symbióza kvality a přístupnosti se nikdy před barokem ani po něm neopakovala. Umění se jednak zploštilo, čímž se stalo bezobsažným, nebo bylo naopak širším masám znepřístupněno kvůli složitým intelektuálním konceptům. Nůžky mezi „obecně přijímaným“ čili „srozumitelným“ a „umělecky kvalitním“ se rozevírají.

Na Pražském jaru 28. května v Rudolfi nu provedete ve spolupráci s britským Orchestra of the Age of Enlightenment (Orchestrem doby osvícenství), jedním z nejslavnějších souborů dobových nástrojů, Haydnovo pozdní mistrovské dílo Stvoření inspirované oratorii G. F. Händela. Poprvé a naposled v rámci Pražského jara zaznělo roku 1983 ve svatovítské katedrále. Čím vás zaujalo a čím bude vaše letošní interpretace jiná?

Speciálně u Haydna se člověk ani příliš nemusí „snažit“ – skladatel zpracovává silná témata knihy Genesis a zároveň Miltonova Ztraceného ráje (1667) a zřejmě nejsem první hudebník, který by si jako společníka ke kávě vybral právě Haydna. Ne nadarmo se mu říkalo „Papa Haydn“. Musela to být velice přívětivá, zábavná osobnost s obrovským srdcem. Starozákonní příběh, jenž může působit až autoritativně a odtažitě, zpracovává ve Stvoření velice lidsky. A ani motiv prvotního hříchu Adama a Evy nelíčí s hrozícím, vztyčeným prstem, ale s porozuměním pro člověka a jeho selhání. Ta hudba je natolik všeobjímající, že nepotřebuje dodatečně „reinterpretovat“ do podbízivé podoby. V centru pozornosti je člověk.

Na které další události byste v této vaší jubilejní sezoně upozornil?

V únoru jsme začali v Brně zkoušet Händelovu operu Agrippina – uvedení pro nás bude jedním z nejdůležitějších okamžiků tohoto roku a tuším, že se v Česku ještě nikdy nehrála. Její téma přitom až neuvěřitelně rezonuje s tím, co se děje kolem nás: Agrippina, matka císaře Nerona, se snaží zpozadí uplatnit vliv na římském trůnu. Je velice manipulativní, autoritativní a dává synovi rady, jak vládnout – jak být populistou, poslouchat, co lidé říkají, a pak jim to opakovat. Úplně vidíte jednoho nejmenovaného politika, jak rozdává koblihy v metru… Agrippina dokáže jakoukoli situaci obrátit ve svůj prospěch, i když proti jejímu jednání stojí důkazy. A její oponenti stojí a obdivně zírají.

Chystáte také Dona Giovanniho v koprodukci s Národním divadlem Brno.

To je další operní meta, k níž mnoho let směřujeme – dlouho plánovaný a vysněný titul. Začneme zkoušet v prosinci a premiéra se chystá na jaře příštího roku. Režisérem bude Petr Forman, scénickou výpravu má na starosti Petr Sís a přiznáváme inspiraci oscarovým Amadeem Miloše Formana. Je to trochu nostalgické – z Mozarta se díky tomuto filmu stala světová megastar. A mimo Zelenkovo ikonické dílo Missa votiva, které jsme několik let nehráli, a přitom stálo na počátku našich úspěchů, chystáme na příští rok velké velikonoční turné s Matoušovými pašijemi J. S. Bacha. Na rok 2027 totiž připadne 300. výročí jejich prvního provedení.

Dirigoval jste mj. Francouzský národní orchestr při benefi čním koncertě na obnovu Notre-Dame. V roce 2022 vám byl udělen francouzský Řád umění a literatury. Za co přesně?

Ano, jsem rytířem umění a literatury, tradičně se řád udílí za rozvoj česko-francouzských vztahů a podporu francouzské kultury. Spolupracuji s mnoha tamními ansámbly. Naše manažerka Veronika Hyksová je velký frankofil a celý život je jednou nohou ve Francii – vyznamenání je tedy i její zásluha.

Dá se dnes vůbec starou hudbou „uživit“? Platí, že abyste mohli hrát v Česku, musíte si na to vydělat v zahraničí?

To se samozřejmě dá, ale stále platí, že abychom mohli hrát v Rudolfinu a udržovat vstupné na dostupné úrovni, musíme být sami sobě sponzory – a na to si musíme vydělat v zahraničí. Máme podporovatele, kterých si velmi vážíme – ministerstvo kultury, hlavní město Praha, Česko-německý fond budoucnosti, spoustu mecenášů atd.

Vaše aktivity sehrály významnou roli mj. právě v posílení česko-německých kulturních vztahů.

Už tím, že jsem studoval ve Švýcarsku a v Německu, se aktivity Collegia 1704 intenzivně rozvíjely zvláště v německojazyčném prostoru. Téma česko-německých vztahů je bohužel stále zneužíváno populisty, takže se snažím zdůrazňovat, jak je důležité soužití mezi Čechy a Němci kultivovat – a hledat, co nás spojuje.

A máte konkrétní „misi“ v současné době? Dočetla jsem se, že byste chtěl čelit napětí ve společnosti například tím, že byste vyšli na periferie, hráli ve věznicích…

Jsme soubor, který je svým způsobem pro elitní publikum – nádherné síně, červené koberce, VIP hosté. Nicméně nám došlo, že nežijeme jen v bublině přátel, ale v sociálním prostoru, kde o kvalitě životů nás všech rozhodují i další skupiny lidí. Rádi bychom proto vyjeli koncertovat do regionů, a to i do vyloučených lokalit. Přinášet krásu tam, kde bychom ji jen těžko hledali. Inspiroval mě jeden z mých učitelů, cembalista brazilského původu Ilton Wjuniski (*1960), který na začátku své zářné kariéry vyhrál newyorskou soutěž pro mladé hudebníky. Součástí ceny byla pozvánka ke koncertům na těch nejvybranějších adresách, ale zároveň ve věznicích či dětských domovech. Pocit smysluplnosti byl pak jednou z jeho nejdůležitějších životních zkušeností.

Váš život je duchovní hudba. Co pro vás znamená víra?

Jsem sice pokřtěný a katolictví máme v rodině hluboce zakořeněné, nejsem ale praktikující. Víru vnímám jako velmi osobní záležitost, mám k ní velkou úctu a respekt. Zároveň jsem ovšem dost kritickým pozorovatelem toho, co se v církevních kruzích děje, což mě trochu odrazuje, abych do tohoto společenství vstoupil. Náboženství se dnes stává nástrojem boje o moc, zneužívá se – podívejme se třeba na Spojené státy, prezidenta Trumpa nebo politizaci vraždy Charlieho Kirka.

Přesto je vám hudba a její duchovní poselství útěchou, ačkoli ani v době, kdy vznikala, nebylo ve světě a v církvi vše ideální.

Ano – vnímám díky hudbě ukotvení, identitu. Pocit stability. Domova. Ale snažím se třeba právě barokní dějiny vidět bez vší té ideologické zátěže. Ona „doba temna“ zdaleka nebyla takovým temnem, jak se říká – vždyť tu až na výjimky bylo takřka sto let míru. 

VÁCLAV LUKS (*1970 v Rakovníku) je dirigent, cembalista, hornista a specialista na interpretaci staré hudby vrcholného baroka. Vystudoval hru na lesní roh na konzervatoři v Plzni a na Akademii múzických umění v Praze, na basilejské Schole Cantorum obory Historické klávesové nástroje a Historická provozovací praxe. Roku 2005 založil barokní orchestr Collegium 1704 a vokální ansámbl Collegium Vocale 1704. Soubory si získaly ohlas posluchačů, ale i četná ocenění kritiky. Luks se také podílí na oživení zájmu o tvorbu Josefa Myslivečka; byla uvedena jeho opera L’Olimpiade a jako hlavní hudební poradce spolupracoval na velkofilmu Il Boemo. Vyučoval na Hudební fakultě AMU v Praze a na Vysoké hudební škole Felixe Mendelssohna-Bartholdyho v Lipsku.