Bylo už k večeru, v kostele se stmívalo, když mou pozornost upoutala postavička v koutku, jak sedí na bobku a opírá se o žebra studeného topení. Když mě pak uviděl, s úsměvem mi zkřehlými prsty podával pěkný, malovaný hrníček. Tak jsem se s ním poprvé setkala. S člověkem bez domova. Říkají mu Pepík. Nevím, kde takový hrníček sehnal, ale bylo tenkrát ještě před Vánoci a on měl dobré srdce. Po světě mu chodí několik dětí a žena, s níž se dávno rozešel. Samotu zaháněl alkoholem. Byl i na léčení, ale jiný způsob života neznal a jako Rom obtížně mohl poznat. Vždyť kde by našel trvalou práci?…