11. 11. 2025
|Když někdo umře, ať už z okruhu blízkých lidí nebo z představitelů církve či národa, mohou nás naplnit v zásadě dva pocity: buď nám ten člověk chybí, anebo nechybí. Mně Dominik Duka chybí.
Vím, že nebyl ve všem zcela jednoznačná postava. Mohl se někdy vyjadřovat přesněji, mohl lépe rozlišovat mezi vlastním vyznáním církve a kulturními tématy. Mohl by leccos dělat lépe, ale to mu nikdo nemůže upřít: nepostrádal noblesu. Byl vrostlý do půdy této země, miloval historii, choval respekt k armádě, promýšlel české dějiny, měl blízko k církevní diplomacii, propojoval církev podzemní a oficiální, předkoncilní i pokoncilní. Zaznamenal jsem jeho obdiv k papežům Piu XII. a Benediktu XVI. Když byl jmenován kardinálem, mohl jsem navštívit slavnostní bohoslužbu ve svatopetrské bazilice,…
Zbývá vám ještě 84 % článku!