Nedávno jsem vezla v autě muže středního věku, kterého jsem znala jen pár hodin. Běžně cizí lidi nevozím, spíše z pocitu opatrnosti a obav, než že bych nechtěla udělat dobrý skutek. Byl to ale přítel mých přátel a potřeboval se vrátit někam, odkud před pár hodinami odešel. Nejspíše měl potřebu nemyslet na stísněné prostory v mém voze, a snad i proto začal mluvit. O literatuře a různých tématech, já jsem přikyvovala nebo odpovídala jen stručně ano – ne – nevím. Na konci se mě nečekaně zeptal: „Vy mě asi nemáte ráda, že?“ Udivilo mě to – a ještě víc, že si sám rychle odpověděl, aniž ho můj…