Chvála nezačíná na rtech, ale v srdci, které si všimne krásy obyčejného dne. Je to postoj otevřenosti vůči Bohu v každém okamžiku. Boha chválíme tím, co jsme a co žijeme. Nevzniká jen v chrámu – rodí se tam, kde zaléváme květinu, neseme druhému tašku nebo tiše sedíme s někým, kdo trpí. Když se díváme na krásu stvoření – louku, rosu, ticho lesa –, v srdci člověka se cosi rozezní. Klid přírody probouzí tichou chválu. Stvoření zpívá a my, když ho vnímáme s vděčností, se přidáváme. „Nebesa vypravují slávu Boží, obloha hlásá dílo jeho rukou“ (Žl 19,2). Boha chválíme i v setkáních – když dáváme…