Klíčoví ruští vyjednavači jsou protřelí zahraničně-političtí experti s výbornou znalostí ukrajinské problematiky, americké politiky i anglického jazyka. Prvním z vyjednavačů je ministr zahraničí Sergej Lavrov. Ten v raně post-sovětském Rusku působil v roli ministerského náměstka. Poté strávil dekádu v newyorském sídle OSN na klíčovém diplomatickém postu představitele Ruské federace. V roce 2004 usedl do ministerské kanceláře v Moskvě. V čele ruského diplomatického sboru přežil devět svých amerických protějšků.

Lavrovova kariéra je těsně spjata s druhým ruským vyjednavačem Jurijem Ušakovem, taktéž kariérním diplomatem. Ušakov mezi lety 1998 a 2008 vedl ruské velvyslanectví ve Washingtonu. Od roku 2012 je Putinovým zahraničněpolitickým poradcem. Tým diplomatů doplňuje Kirill Dmitrijev, protřelý byznysman a manžel přítelkyně rodiny Putinových. Právě Dmitrijev – úspěšný investiční manažer – má za úkol hovořit jazykem milovníka „dealů“ Donalda Trumpa a jemu věrných podnikatelů-vyjednavačů. Honosí se nejdůvěryhodnějšími značkami americké elity – vzděláním na univerzitách Stanford a Harvard, následovaném kariérou v investiční bance Goldman Sachs.

Dmitrijev tak zná mentalitu washingtonské elity. Právě proto si ho Putin vybral. A tento kyjevský rodák se s vervou jal jednat o budoucnosti své původní domoviny, tehdy sovětské republiky. Tempo, směr a limity vyjednávání ruskému triu pochopitelně udává prezident. Putin, bývalý rozvědčík, který působil ve Východním Německu, je po celou svou čtvrtstoletí trvající vládu nad Ruskem hybatelem zahraniční politiky. Zběhlý a sehraný ruský tým kontrastuje s nezkušeností americké protistrany: kariérního politika a Trumpova ministra zahraničí Marca Rubia; vojáka z povolání, kongresmana a nyní prezidentova národněbezpečnostního poradce Michaela Waltze; realitního investora a miliardáře Stevena Witkoff a. Nikdo z vyjednavačů Bílého domu se profesně systematicky nezabýval Ruskem ani Ukrajinou, nemluvě o znalosti ruského jazyka. Obě strany tak jsou kompetenčně značně nevyvážené – s důsledky pro průběh i (ne)výsledky samotných jednání, jak záhy uvidíme.

Taktické úskoky a manipulace

Moskva flexibilně manipuluje jednáními na taktické úrovni s cílem přiblížit se splnění svých strategických cílů. Dílčí diskuse, požadavky a ústupky jsou pouhou prohnanou hrou Kremlu, prostředkem k naplnění skutečných záměrů.

Postup Ruska na taktické úrovni stojí na dvou tradičních vyjednávacích pilířích Kremlu: kladení maximalistických požadavků a vysílání tvrdých varování v případě jejich nesplnění. Prezident Putin a jeho tým neustále opakují, že jakákoli mírová dohoda musí odstranit to, co Kreml nazývá „prvotními příčinami“ konfl iktu s Ukrajinou. Těmi – v podání Ruska – jsou integrace Ukrajiny do západních politických a vojenských struktur v kombinaci s růstem ukrajinského nacionalismu. Kremelští vyjednavači vědí, že likvidace prvotních příčin by de facto znamenala konec nezávislé Ukrajiny. A přesně o to jde.

Jakékoli kroky v přímém protikladu k podmínkám Moskvy vyjednavači okamžitě varují postihnout těmi nejhoršími tresty. V reakci na možné poslání evropských mírotvůrců na západ Ukrajiny proto Lavrov kontroval, že „o návrhu Rusko nemůže vůbec ani uvažovat“. Lavrovova podřízená, mluvčí ministerstva zahraničí Marija Zacharovová, následně varovala Evropany před „vtažením světa do nejhoršího ozbrojeného konfliktu od dob druhé světové války“. Politickou a morální odpovědnost za eskalaci bojů tak ruští vyjednavači přesouvají na bedra jejich protějšků. Ti snadno mohou zajistit mír – stačí, když přijmou „rozumné a oprávněné“ ruské požadavky.

Neústupnost a hrozby doplňují vychytralé manipulace, jejichž prostřednictvím se Kreml snaží získat více času. Tento čas potřebuje k úplnému vytlačení Ukrajiny z ruské Kurské oblasti. Její držení by Kyjevu umožnilo smlouvat o výměně teritorií v rámci skutečných jednání. Dále Rusko využívá průtahů k rozšíření kontroly nad ukrajinskými územími, jež si nárokuje, a současně k podkopávání politické legitimity Volodymyra Zelenského.

V rámci manipulace amerických vyjednavačů Rusové přicházejí s dílčími – vojensky relativně bezvýznamnými – návrhy. Příkladem je příměří týkající se energetické infrastruktury. Moskva následně s podobnými návrhy souhlasí. Souhlasem neoslabí vlastní vojenské úsilí, a přitom signalizuje Bílému domu, že o příměří stojí. Jenže, jak pokračuje manipulace Kremlu, širší příměří vyžaduje vyřešení mnoha „nuancí“. Jak naložit s tisíci ukrajinskými vojáky, kteří mohou být obklíčeni a zajati ruskými jednotkami? Kdo poskytne garanci dodržování příměří? Nezneužije Kyjev klid zbraní k posílení vlastních vojenských pozic?

Podobné otázky Rusové chrlí na washingtonské protějšky. Ti nemají odpovědi, a tak jen přikyvují. Následně se Američané sami v rozhovorech na Moskvou určené překážky příměří vymlouvají, jsou-li kritizováni za příliš pomalý postup v jednání. „Putin se rozumně ptá, jak naložit s obklíčenými vojáky,“ uvedl Steven Witkoff příklad „technických“ jednání s ruským prezidentem. Vrchní americký vyjednavač ještě dodal, že „Putin prezidenta Trumpa ohromně respektuje“. Skutečně, ruští vyjednavači dělají, co mohou, pro potěchu dnešního specifického vládce Bílého domu.

Rusové prezidenta USA obdarovali jeho portrétem, zatímco záměrně přejímají Trumpovu rétoriku. Po jednáních ve Washingtonu tak Dmitrijev v rozhovoru pro Fox News, pro-trumpovský televizní kanál, vychválil Trumpa za „zastavení třetí světové války“. Zbytek rozhovoru pak Dmitrijev hovořil o velkých „dealech“, investicích a „obrovských“ projektech, které mohou společně Američané a Rusové vybudovat. Ne náhodou Rus vybral Trumpovy oblíbené obchodní příležitosti – těžbu vzácných minerálů, rozvoj Arktidy a průzkum vesmíru ve spolupráci, jak jinak, s Elonem Muskem. Sám Putin svůj protějšek opakovaně chválí za „zdravý rozum“. Právě tento termín si přitom Trump zvolil za jeden z motivů svého prezidentství.

O co opravdu jde?

Vše výše uvedené je pouhou vyjednávací taktikou. Ta má mnohými oklikami a zákruty přinést Moskvě splnění tří strategických cílů. Prvním cílem Ruska je dosáhnout (alespoň prozatímního) uznání včlenění anektovaných východoukrajinských území. Kontrola oblastí Luhansku, Doněcku, Chersonu a Záporoží má pro Kreml zásadní symbolický význam – ukazuje Rusům, že nemalé válečné oběti přinesly hmatatelné výsledky. Naopak by ztráta i u ruských podporovatelů války vzbudila otázky nad smyslem lidských i ekonomických ztrát.

Tyto cíle postupně nalézají ve Washingtonu pochopení. „Rusko nárokované oblasti kontroluje,“ říká klidně Witkoff a dodává, že „otázkou proto je, zda bez těchto oblastí může politicky přežít Zelenskyj“. Netřeba říkat, že ukrajinský prezident Witkoff ův nezúčastněný klid nesdílí, jak ostatně ukázala nechvalně známá hádka Zelenského s Trumpem v Bílém domě.

Zadruhé, zbytek ukrajinského území má být politicky neutrální a vojensky impotentní. Tím Kreml touží Ukrajinu dlouhodobě destabilizovat. Oslabit sociální soudržnost a politickou jednotu. Časem, doufá Kreml, se slabá a vnitřně rozpolcená Ukrajina postupně vrátí do ruského světa. Konečně zatřetí, Rusko požaduje sejmutí sankcí. Vždyť právě ony stojí v cestě „mega dealům“ s USA.

Zbývá dodat, že Ukrajinou ruské záměry nekončí. Oním skutečným cílem Moskvy, k němuž je válka na Ukrajině pouhým prostředkem, je rozbití jednoty Západu. Lavrov, Ušakov, Dmitrijev – a s nimi Putin – dobře vědí, že spojený Západ je silnější, než kdy Rusko může být. Kremelští vyjednavači proto chtějí vidět Evropu odtrženou od vojenské ochrany USA a vnitřně rozdrobenou. Jedině tak Rusko „srazí Evropě vaz“, jak vyzývají přední pro-kremelští zahraničně-političtí experti. Ve světě bez jednotné a silné Evropy, jak doufá Rusko, si Washington, Moskva a Peking rozdělí sféry vlivu. Do ruské sféry přirozeně spadne Ukrajina a další postsovětské – a možná i postkomunistické – státy.

Jednáními s USA o Ukrajině se tak Moskva chce navrátit do první velmocenské ligy. Taktické úskoky a dílčí návrhy, jejich přijetí i porušování slouží vyššímu cíli. Totiž získat zpět mezinárodní postavení, pozbyté koncem studené války. Dosavadní přístup washingtonských vyjednavačů comebacku Moskvy značně pomáhá.

Autor napsal knihu Ztracená země: Příběh moderního Ruska (Host 2024), působí na University of St Andrews ve Velké Británii.