„Jedním z důvodů je určitě chladnější vztah k náboženství z období komunismu, hlavní příčina je ale jiná: mnozí nevidomí docházejí k závěru, že ‚tohle pro ně není‘, protože kdyby Bůh byl, museli by přece vidět,“ vysvětluje nižší počet věřících mezi lidmi se zrakovým postižením Kvido Sandroni. Po matce je Čech a po otci Ital, vyrůstal v Toskánsku a na univerzitě ve Florencii vystudoval angličtinu a němčinu, než se před téměř třiceti lety usadil v Olomouci a začal se zde zapojovat do aktivit nejen Společnosti přátel Itálie, ale také Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých nebo TyfloCentra. Sám totiž v útlém dětství přišel o zrak.

Jak ovšem dodává, ke ztrátě víry to v jeho případě nevedlo – sám se naopak po řadu let snažil její prožívání u nevidomých podpořit třeba pořádáním pouti zrakově postižených na Svatém Hostýně. „Bývalo to vždy krásné setkání, jenže generace, která se tam scházela, poněkud zestárla a mladší už nepřišla,“ konstatuje Sandroni. Svatý Hostýn ale lidé se zrakovým postižením neopustili: každý rok se zde dál koná týdenní soustředění celostátního sdružení věřících nevidomých Ave.

O něco těžší je pro nevidomého zapojit se do života farního společenství, zvláště když se v některém kostele ocitne poprvé. „Náročné je hlavně zorientovat se v neznámém prostoru, a každý proto ocení nabídnutou pomoc. Nemusí být přitom nijak náročná: dotyčný v tuhle chvíli potřebuje jen najít místo k sezení a vědět, která píseň se bude zpívat,“ popisuje Sandroni a dodává: „Pokud je to pravidelný návštěvník bohoslužeb, zpívat už pak může zpaměti a existuje i kancionál v Braillově písmu.“

Stačí jen lehký náznak

Nevidomý podle něj neméně ocení, když se nabídnutý doprovod posadí vedle něj a lehkými náznaky mu pomůže zorientovat se během bohoslužby. „V každém kostele se mohou trochu odlišovat liturgické postoje, a nevidomý proto bude rád, když mu lehkým dotykem naznačíme, kdy ostatní vstávají nebo klečí. Stejně tak ho můžeme upozornit, ze které strany se blíží asistence s košíkem na sbírku (pokud vidíme, že se chystá přispět), a třeba dohlédneme na to, že příspěvek skončí tam, kde má, a ne na zemi,“ doplňuje.

Doprovod se pak hodí i při svatém přijímání. „Nevidomému třeba nabídneme, že nám může položit ruku na rameno. Tak pozná, jak se řada k podávajícímu pohybuje nebo jestli v cestě nestojí třeba stolek na obětní dary, ale hlavně to, že jeho doprovod už eucharistii přijal a odstoupil stranou, a že je tedy na řadě on,“ radí Kvido Sandroni.

Nejdůležitější však podle něj je uvědomit si, že nevidomý není předmětem našich dobrých skutků. „Je aktivní součástí církevního společenství, a přijmou-li ostatní jeho omezení, obohatí je to,“ upozorňuje a uzavírá: „Bůh někde ubere, ale jinde přidá, každý máme svůj dar – i když ho třeba zatím nevidíme.“