Teologie patří tam, kde se víra setkává s problémy světa. To jste mi řekl v roce 2019, v době, kdy jste ve Varšavě obdržel čestný doktorát. Jaké jsou tyto problémy dnešní doby?

Nastává renesance autoritářských politických přístupů. I mezi mladými lidmi získávají popularitu politici s extrémními názory. Často se stavějí do pozice jakýchsi politických mesiášů: prý když vezmou moc do svých rukou, mají řešení s velkým Ř a všechno bude zase dobré. Žádné velké řešení ale neexistuje, jen ta malá, jako drobné kamínky do mozaiky. Dalším vážným problémem je vztah člověka k životnímu prostředí, ale také podpora konfrontace namísto dialogu. A problémem je i to, že nás silně ovlivňují moderní technologie.

Proč je to problém?

Technologie jdou kupředu takovou rychlostí, že jsme často jen v jejich vleku. Běžný člověk nestíhá, a zároveň nedokáže zůstat svobodný vůči tomu, co technologický vývoj přináší, zejména komercionalizaci. Ze všeho se stává byznys, dokonce i z kultury nebo zdravotnictví. Četl jsem nedávno disertační práci o změně plastické chirurgie na estetickou: z pacienta se stal klient. A to je docela jiný, obchodní vztah.

Lidé dokonce i do kostela chodí s mobilními telefony, které někdy neváhají používat během mše. Jak vůbec můžeme slyšet Boží hlas, když se necháme neustále vyrušovat?

Když jsme zahlcení, nemáme na nic čas a ze všech stran se to na nás valí, musíme se zastavit. A co to znamená? Když si dopřeju řekněme půl dne bez mobilu, bude to možná zpočátku těžké. Časem ale přijdeme na to, že ten takzvaně „ztracený čas“ je požehnáním. Odpočineme si, načerpáme nové síly a dokážeme být tvořiví. Profesor Vladimír Šatura už kdysi dávno napsal v němčině knihu Intensiverleben (Žít intenzivněji). Je to úvod do psychologie meditace a říká v něm, že právě v hektické době se člověk potřebuje zastavit, být sám se sebou, s přírodou, se svými blízkými. A zjistit, že na to má čas. Kniha je už stará přes 40 let, ale je stále aktuální. Navíc se potřebujeme odpoutat od vlastní důležitosti, že to všechno musíme zvládnout. Nemusíme nic jiného než to, co po nás chce Bůh, a to je moje povolání. Potřebujeme i odpočívat.

Současná společnost se často popisuje jako rozdělená. Jakákoli otázka jako by proti sobě stavěla dva protichůdné a nesmiřitelné tábory. Může s tím teologie něco udělat?

Společnost vždy byla a bude rozdělená. I kdyby všichni měli stejnou startovní čáru, každý je individualita a neopakovatelný. Někdo využije příležitosti k vlastnímu rozvoji lépe, jiný hůře, jeden je zmnoží a druhý promarní. A tak se společnost diferencuje. Nemyslím si, že společnost je atomizovaná. Lidé ale nejsou jako vojsko v uniformách seřazené v košilích pod jedním velením. Lidstvo je mnohost jednotlivců. Zažil jsem smíšené kulturní prostředí, kde lidé mluvili různými jazyky. Nebyl mezi nimi žádný antagonismus a dokázali si pomáhat. Dokázali spolu vést dialog. A to je podle mě výzva: učit se vést dialog – už od dětství.

Každého „nepřítele“ v dnešní době sociálních médií čeká „lynč“. Existuje proti tomu nějaký obranný mechanismus?

Lidská zralost. Kdo nemá dostatečné vzdělání a celostní pohled na daný problém, snadno podlehne jednoduchému řešení. A tím je přísný trest, nebo dokonce obnovení absolutního trestu, protože se stalo cosi neslýchaného. Mimořádné události se ve společnosti stávají, ale to neznamená, že máme špatné zákony nebo že je třeba obnovit trest smrti. Společnost musí víc investovat do vzdělání a formování člověka, aby byl skutečně vyzrálou osobností, která dokáže odolat i tlaku médií.

Četl jsem o vysoké míře nedůvěry občanů vůči vládě, parlamentu nebo policii. Není to ovšem známkou toho, že něco funguje?

Důvěra může vzniknout, když dojde k osobnímu setkání, když lidé vidí, že ten druhý člověk je jako já, že se s ním dá snadno debatovat a že nechce někoho „upálit“. Společnost má spoustu předsudků. Často se například mluví o protireformaci, jak byla hrozná, ale stačí se podívat, co z kulturního dědictví protireformace nabízí Praha, zejména co se týče architektury a umění. Teprve po skončení nepokojů a povstání se země začíná obnovovat a vznikají nové instituce, univerzity, školy. Předsudky jsou ale někdy velmi nebezpečné a lidé si nedokážou ověřit, zda je to skutečně pravda.

Někteří teologové už zkoušejí v praxi umělou inteligenci. Co vy?

Moje kontakty s umělou inteligencí jsou skromné. Vím, že mnozí projevují velké nadšení z dosavadních výsledků tohoto výzkumu. Je to trochu přehnané. Často používané modely umělé inteligence se týkají analýzy jazyka. Text dokážou analyzovat mnohem rychleji než člověk. Připomíná mi to meziválečné sčítání lidí ve Spojených státech: sesbíralo se tolik dat, že je nestačili spočítat ani za deset let, a mezitím už proběhlo další sčítání. Pak se objevily první sčítací stroje a spočítaly to za rok. Neuvěřitelný úspěch, kdy počítače nahradily úmornou práci sčítačů, kteří se přitom často mohli mýlit. Nechci se nikoho dotknout, ale zatím mi současné modely umělé inteligence připadají jako ty digitální počítače na začátku. Zajímalo by mě, jestli se nám podaří najít algoritmus, jak se vymýšlejí nápady.

Existují obavy, že lidé tak trochu přestanou myslet a budou se spoléhat jen na umělou inteligenci.

To je riziko všech geniálních objevů, že můžeme zapomenout používat vlastní rozum. Už to známe: mnoho lidí si bez rozmyslu koupí i to, co nepotřebují, jen proto, že to nabízí reklama nebo je to v akci. Vyhazuje se pak obrovské množství potravin. Mnozí dnes nepoužívají vlastní rozum, ale rozum „z internetu“. Z dřívějšího „viděl jsem to na vlastní oči“ se stalo „našel jsem to na internetu“. A ani nezkoumají, zda je informace ověřená nebo zda za ní stojí seriózní instituce. Je to prostě informace, která se líbí a člověk ji přijímá. Jde o lidský problém, a tak to mají vidět i teologové. Člověk na sobě musí pracovat a nenechat se jen ovládat moderními technologiemi. Musíme se také umět odpojit.

Obávám se stádnosti, že lidé budou přemýšlet jen jako dané zařízení, vyhledávač nebo model umělé inteligence.

To se dělo vždycky, jen v jiných kulturních a technologických souvislostech, kdy lidé byli například ve vleku nelidské ideologie nacismu. A ti, kdo chtějí technologie zneužít, díky nim získají nové prostředky a možnosti. Nejdůležitější ale je starat se o člověka. Smyslem školy není vychovat dobrého demokrata nebo dobrého obchodníka, ale především dobrého člověka schopného kriticky myslet a zodpovědně využívat svou svobodu. A dobrým člověkem pak má být i dobrý podnikatel nebo dobrý lékař. Příkladem toho, jak se to dělat nemá, je dnešní dehumanizace ve zdravotnictví.

Co tím myslíte?

Mnoho sester i lékařů dnes trpí syndromem vyhoření, i když jinak žijí mimo nemocnice. Věnovali jsme se proto zdravotnickým školám sester vincentek, které v areálu nemocnice strávily celý život. A co jim to dalo? Hluboké spojení s Bohem. Smrt pro ně nebyla selháním při léčbě, ale přirozenou součástí života. Nakonec přichází finále, které ve víře znamená setkání s Bohem. Chtěly nemocného připravit na smrt a pomoci mu smířit se s rodinou, s přáteli, s Bohem. Pokud škrtneme věčnost, pak je smrt pro celé zdravotnictví porážka, neexistuje na ni žádný lék.

Na Slovensku jste patřil k průkopníkům pastorace rozvedených. V čem jste byl první a jiný?

Snad v tom, že jsem na základě zahraničních zkušeností a literatury dokázal stát při lidech, kteří takové ztroskotání prožívají, a důvěřovat jim. Nejsou zatraceni ani exkomunikováni z církve, ale přijati. To považuji za důležité nejen u rozvedených, ale třeba i u mladých lidí, kteří žijí nesezdaní: pomoci jim pochopit, jak svůj svazek upevnit. Není to papír, ale kodifikace jejich vzájemné lásky, že chtějí stát jeden při druhém, ať se děje cokoliv. V nouzi poznáš přítele. Snadno se buduje vztah, když se daří. Život ale není bez těžkostí, a teprve tam se ukáže, zda to člověk s druhým myslí vážně.

Společnost si zvykla, že rodiny jsou záplatované, „patchworkové“, a rozvody se staly „samozřejmostí“.

Musíme si uvědomit, že dříve se manželství nejednou uzavírala na základě dohody rodičů. Ti dva vůči sobě mnohdy necítili žádnou náklonnost. Civilizační vývoj se pak ubíral jiným směrem, kdy rozhodnutí vstoupit do manželství se mnohem více stávalo volbou samotných snoubenců, a větší váhu začal mít citový rozměr. Vztah k instituci manželství pak rozvolnila i postupná emancipace. Otevírá se tak řada otázek – soulad nálad, společná práce, schopnost řešit konflikty, nakládání s penězi, názory na výchovu… Solidní příprava na manželství je složitější, než jak ji může pojmout pár setkání před svatbou.

Solidní příprava na manželství v podstatě chybí i v celé společnosti, ve škole, doma atd.

Právě pastorace rozvedených mě s kolegy vedla k tomu, abychom se zabývali prevencí. Řešili jsme projekt „Pro Family“: Co může pomoci stabilitě rodiny? Vypracovali jsme strategii, ale jen málokterý politik se chce pustit do běhu na dlouhou trať. Vidí horizont čtyř let, ale problém rodiny je na několik desetiletí. A mnohé z toho, co dnes na Slovensku máme, vzniklo před třiceti nebo padesáti lety. Pozitivní je, že existují společenství rodin, kde si navzájem pomáhají. Podobně jako v Česku už také u nás máme centra pro rodinu. Jsou to ale jen začátky systematické práce, která by ve smyslu Druhého vatikánského koncilu znamenala proměnu farností ve společenství. Základní buňkou komunity je pak rodina jako domácí církev.

Dejte aspoň jeden tip: Co doporučujete pro lepší stabilitu rodiny?

Věnujte víc času skutečnému rozhovoru mezi manželi. Nejen o tom, co je třeba koupit a jak zavézt děti do školky, ale o tom, co prožívám, co mě trápí. Vyhněte se také konfrontačním výrokům typu: „Za to můžeš ty!“ Nehledejte viníka. Když mají manželé konflikt, je společný. A řešit se dá jen společně. Nejlepší bude, když se naučí strategii win-win: vítěznou stranou jsme my.

Napsali jsme spolu knihu „Boh sa neunaví odpúšťaním“. Proč se neunaví?

Protože Bůh dal svého Syna, aby nikdo nezahynul. Ale pořád je tu nebezpečí, že někdo zahyne. A Ježíš je tu stále, aby nastavil hruď a chránil každého, kdo by měl zahynout. Bůh si totiž nepřeje smrt hříšníka, ale aby se člověk obrátil a žil.

P. LADISLAV CSONTOS SJ (*25. března 1952, Piešťany) za komunismu tajně studoval teologii, vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova a roku 1980 přijal kněžské svěcení. Po sametové revoluci se začal věnovat nové evangelizaci a akademické pastoraci, podílel se také na založení prvního univerzitního pastoračního centra (v Bratislavě). V letech 1997–2003 působil na Trnavské univerzitě jako první děkan Teologické fakulty a později i jako prorektor. Odborně se zabývá filozofickou antropologií a filozofií kultury. Na Teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci je členem vědecké rady. Papežská teologická fakulta ve Varšavě mu udělila čestný doktorát.