Občas se dívám na krátká videa na Youtube (ano, má vina, má veliká vina). Tamní algoritmy mi už vícekrát nabídly záběry z různých vystoupení Ronalda Reagana, někdejšího prezidenta USA a jednoho z vítězů nad Sovětským svazem. Reagan byl, stejně jako staronový prezident USA Donald Trump, republikán. Rozdíl v osobnostech je však do očí bijící: V prvním případě usměvavá noblesa a bavení publika neagresivními anekdotami, v druhém případě něco, co by mělo člověka znepokojovat tím více, čím více je křesťanem. Mnozí američtí křesťané tím ovšem evidentně moc znepokojeni nebyli a z druhého vítězství Donalda Trumpa se nepochybně radují i mnohé zbožné duše mimo USA. Je taková radost na místě?

Odpovědět na tuto otázku je velmi těžké, protože konkurenční uchazečka o Bílý dům dala křesťanům pramálo důvodů, aby ji volili. Čísi předvolební výrok vcelku výstižně říká, že v těchto volbách se rozhoduje mezi (její) otevřenou dlaní a zaťatou pěstí (Donalda Trumpa). To by měla být pro křesťana čistě teoreticky jasná volba ve prospěch kandidátky za demokraty. Jenže ono je možné považovat za dobře odůvodněné i stanovisko, že křesťan kandidátku s takto výrazně propotratovou a genderisticko-levicovou orientací volit z principu nemá, nebo dokonce nesmí. Když k tomu přidáme neoblíbenost a nepříliš velkou osvědčenost ve funkci Bidenovy viceprezidentky, není výsledek amerických voleb zas až tak velkým překvapením.

Menší zlo?

Navzdory tomu je otázka, zda náhodou neměl křesťan raději nevolit, než pokládat Donalda Trumpa za menší zlo, nebo dokonce za dobro a spojence v boji se Zlem. Můžeme sice spolu s gratulujícími evropskými politiky doufat, že jeho působení v prezidentské funkci bude alespoň trochu jiné než jeho vystupování v předvolební kampani. Faktem však je, že na obzoru není jen zemětřesení v mezinárodních vztazích a další obrovská porce nevypočitatelnosti, jíž má současný svět i bez toho dostatek, nýbrž – což je ještě větší riziko – též diskreditace právě oněch „křesťanských“ či „konzervativních“ hodnot, na které se Donald Trump odvolává a které jsou přinejmenším teoreticky tak drahé i většině jeho voličů.

Opravdu může platit (a ostatně již osm let platí), že výběrem zdánlivě konzervativního kandidáta Trumpovi voliči a voličky paradoxně porazili konzervatismus (tento umělý termín vůbec nemám rád, ale abychom si rozuměli…). Jestliže někdo nejen v předvolební kampani, ale dokonce i po vítězství ve volbách prohlásí, že v USA vyřeší „všechno“ špatné (doslovný citát), je to buď klaun, nebo duševně chorý jedinec – anebo kombinace obojího. Budeme tu tedy mít hned dva významné diskreditátory „tradičních hodnot“: jednoho na východ od nás, druhého na západ. A kdo ví, možná z toho bude i analogie paktu o neútočení Ribbentrop-Molotov mezi Německem a Sovětským svazem krátce před 2. světovou válkou…

Buranské chlapáctví

Nejeden komentátor se oprávněně pozastavil nad tím, jak jsou voliči schopni bez mrknutí oka podpořit někoho, jehož jednání a osobnost jsou v naprostém rozporu s hodnotami, které dotyčný údajně ctí a hájí. Řada křesťanských videí třeba na serveru Youtube upozorňovala právě křesťany, že takovýto rozpor je charakteristický i pro osobnost „Antikrista“, a jmenovala jeho Písmem zmiňované vlastnosti totožné s Trumpovými (extrémní narcismus, touha po bohatství a moci, uvolněná sexuální morálka nebo třeba prezentování sebe sama jako někoho, kdo přináší či přinese mír, kterýžto motiv opět zazněl z Trumpových úst ihned po ohlášení pro něj příznivých výsledků voleb).

Nábožensky neutrální komentátoři pak přinášejí jiný termín – buranské chlapáctví. Termín znějící „nepěkně“, ale právě i proto velmi výstižný, protože buranské chlapáctví je velmi nepěkná věc. Třebaže pro mnohé atraktivní.

„Buranské chlapáctví“ se vyznačuje tím, že to ve skutečnosti žádné chlapáctví není. Buranskému chlapákovi například stačí zalichotit, a je váš, aniž o tom ví. Zřejmě jen málokdo z Trumpových příznivců si uvědomuje, že jeho předvolební i povolební deklarace, „nechceme válku,“ nejenže nemusí přinést mír, ale může války přinést či prodloužit. Adolf Hitler i Vladimir Putin nerozpoutali válku proto, že válku chtěli jejich rivalové a oni jen podnikli preventivní protiútok, nýbrž právě proto, že ji jiné země nechtěly. Neviděly, že hrozí, nepřipravovaly se na ni a maximálně ustupovaly, jen aby se jí vyhnuly. Zvláště, když (by) ten ústupek znamenal ztrátu území či svobody někoho jiného. To se pak, jak známo, moudře ustupuje vcelku snadno.

Povzbuzení pro agresory

Tím se dostáváme k tzv. „chcimírismu“. Jak kdosi trefně konstatoval, „chcimír“ netlačí na agresora, aby přestal útočit, nýbrž na oběť, aby se přestala bránit. A přesně tím ničí mír, protože ničí férový přístup a ochotu postavit se zlu. Agresivní diktátoři se totiž neřídí tím, zda někdo jiný chce, nebo nechce válku, nýbrž tím, zda je, či není silný a odhodlaný se (nebo druhého) bránit. Ignorování této zákonitosti nepřináší mír, nýbrž právě válku. Kdo si stěžuje na prohnilost Západu, ať do ní zahrne nejen „genderismus“ a sňatky homosexuálů, ale i neprozíravost, zbabělost, ustrašenost, sobectví, neochotu pomoci potřebnému a nekritické konzumování dezinformací šířených nepřátelskými mocnostmi, díky nimž se poskoky Zlého stávají kupodivu i mnozí, kdo jsou přesvědčeni, že proti němu bojují a mají ho „prokouknutého“. Bude-li například „silák“ Trump namísto pomoci proti silnému Rusku slabošsky tlačit na slabší Ukrajinu (což opravdu stojí méně, než tlačit na Rusko) a přinutíli ji – byť jen omezením pomoci ze strany USA – dát Rusku oficiálně jako odměnu za jeho agresi část vlastního území, nebo dokonce kompletně kapitulovat, nebude to nastolení míru, nýbrž možné budoucí posunutí války blíž k nám nebo úplně k nám a povzbuzení všech dalších potenciálních agresorů jinde ve světě.

Co říci závěrem? Silná stránka demokracie je zároveň její slabinou – volební právo pro všechny, i ty snadno manipulovatelné. To, že vyspělý demokratický stát s 335 miliony obyvatel dokázal coby dva jediné vážné kandidáty na prezidenta vyprodukovat Kamalu Harrisovou a Donalda Trumpa, je ostuda a problém. Jak poznamenal jeden americký komik, jediným rozdílem mezi ruskou autokracií a americkou demokracií vposledku je, že lidé mohou místo jednoho nevhodného kandidáta volit mezi dvěma nevhodnými kandidáty. Nezbývá než se modlit a snažit se jakkoli zařídit (třeba i vlastní angažovaností), aby se ve svobodném světě do finále probojovávalo co nejméně zmatených aktivistů na jedné straně a toxických rádobychlapáků na straně druhé.

Autor je rektor baziliky Nanebevzetí Panny Marie na Svatém Hostýně.