Dvanáct apoštolů chápeme snadno jako elitu Ježíšových učedníků. A to také proto, že byli delší čas v jeho blízkosti, on se jim věnoval a zřetelně s nimi pro nejbližší budoucnost počítal. Tím víc nás může překvapit jejich nechápavost a také obyčejné lidské chyby. Evangelia je nezastírají. Například když se učedníci dohadují, kdo je z nich největší. A to navíc v situaci, kdy si je Ježíš vědom toho, že pomyslná smyčka jeho nepřátel se pomalu, ale nezadržitelně utahuje kolem jeho krku.

Ježíš se ale svých učedníků nezříká, ani je neponíží před davem. Udělá něco jiného. Dá jim poučení, které není příjemné. Být posledním mezi mnohými není důvodem ke chlubení. Je to často namáhavé, pokud je to pravdivý postoj a ne jen póza. A málokomu se do toho chce. Také bylo tehdy jaksi společensky neúnosné, aby význačný učitel objímal děti a dokonce je dával jako příklad. Příklad do jisté míry obrazný, který v podstatě znázorňuje Ježíšovu přednostní péči o lidi opomíjené, ponižované a nevýznamné. Zkrátka nejenže se Ježíš nepředstavuje jako společensky vyvýšená osoba, ale ani svým učedníkům nedopřeje, aby si na smetánku společnosti hráli. A také aby se hašteřili a navzájem posuzovali, jak se to mezi lidmi stává. Má s nimi trpělivost, kterou bychom nejspíš brzy ztratili.

Přenesme se do současnosti. Mrzí nás, bolí a často pohoršuje, když zažijeme nevhodné chování křesťanů. Když se hlásí ke Kristu, měli by přece (vždy a všude!) dávat dobrý příklad. Jsou-li představenými, měli by být dokonalými nebo aspoň bezchybnými. A když ne, tak se od nich distancujeme, případně od celé církve nebo aspoň od církevní hierarchie. Většinou s nevysloveným předpokladem, že my jsme dokonalými nebo aspoň lepšími. Je to křesťanské? Pokud uznáme, že ne, mohli bychom jako lék polknout hořkou pilulku evangelia dnešní neděle. Přijímat situace, kdy budeme posledními v řadě a dokonce služebníky i těch, které jsme si nevybrali. Dokonce aplikovat bez omezení Ježíšův příkaz milovat bližní jako sebe sama i vůči těm, kteří, jak máme za to, nám dělají ostudu nebo jejichž jednání nás bolí. Je to namáhavé? Možná. Ale rozhodně křesťanštější než odmítání lásky k bližním ve jménu křesťanství a tvrdé odsuzování chybujících.

Ježíš sice své učedníky sám povolal, tedy vybral si je (včetně Jidáše!), ale byl s nimi a učil je tak růst k úžasné šanci, totiž ke stále většímu přijímání nebeského Otce. To můžeme také, pokud budeme následovat Ježíše na jeho životní cestě. Není to cesta, po které jdou všichni. Ale Bible i lidské dějiny ukazují, že Ježíš nebyl nepolepšitelný naiva ani idealista, pohybující se na obláčku utěšených představ, ale realistický znalec lidských niter a zdroj účinné Boží lásky k člověku. V žádném případě nebyl soudcem podle našich představ.