Čím se homesharing liší od běžné odlehčovací péče?

Nejvíce asi tím, že jde o péči neformální a že ji neposkytuje odborník, profesionální pracovník v sociálních službách, ale proškolený laik. Jako hostitel se může zapojit kdokoli, kdo projde přípravou, a mezi ním a pečující rodinou pak funguje trochu jiný vztah než v rámci formálních sociálních služeb. Homesharing vznikl zhruba před třiceti lety v Irsku a k nám ho v roce 2018 „přivezla“ organizace Děti úplňku, která pomáhá rodinám s dětmi s autismem. Slezská diakonie se připojila v roce 2021.

Co obnáší hostitelská příprava?

Hostitelem se může stát každý, komu je více než 18 let a má čistý trestní rejstřík. Když se nám zájemce ozve, pozveme ho na osobní schůzku, kde se vyptáme na jeho motivaci, životní styl, zkušenosti a představy. Pokud vyhodnotíme, že se pro homesharing hodí, a i on má i nadále chuť a čas, doporučíme ho do přípravy. Ta obnáší dva víkendy a k tomu několik online setkání, zaměřených hodně sebezkušenostně, aby si zájemce prověřil svou vnitřní zralost a motivaci, aby se včas ukázaly případné psychopatologie apod., a také tu projde informační průpravou. Po završení pro něj můžeme začít hledat vhodné dítě.

A jaké rodiny se mohou hlásit o tuto pomoc?

Homesharing je určený na pomoc rodinám, které se starají o dítě s intelektovým znevýhodněním neboli běžnou terminologií o potomka s mentálním postižením. Sem patří např. poruchy autistického spektra, ale i další handicapy. Různé organizace pak mohou mít rozdílně stanovený třeba věk dětí, u nás ve Slezské diakonii jsme se usnesli na věku od tří do 26 let. Rodiny, které mají zájem najít svého hostitele, nás kontaktují na webu nebo přes telefon a my je pak navštívíme a zjistíme, jaká je jejich situace a potřeby. Bohužel to ale neznamená, že jim hostitele najdeme okamžitě. Jen u nás ve Slezské diakonii máme aktuálně v pořadníku asi 40-50 rodin a za rok dokážeme najít a proškolit jen asi pět, šest hostitelů. Upozorňujeme tedy rodiny rovnou, že budou nejspíš muset nějakou chvíli počkat a že nemůžeme garantovat, že se vhodný hostitel najde.

Jak zajistit, aby si hostitel s rodinou „sedli“?

Pečující rodina si hostitele pro své dítě nevybírá sama. Podle údajů, které máme o jednotlivých zájemcích, se snažíme najít vhodné dvojice. Poté obě strany kontaktujeme a začínáme se společně scházet. Toto období může trvat několik měsíců, aby si obě strany postupně zvykly. Někdy to totiž může být pro rodinu poprvé, kdy jde jejich dítě mimo domov za cizím člověkem, a separační proces může být složitější. S hostitelem navštívíme rodinu u nich doma, aby se poznali, a když jde vše dobře, sejdeme se příště zase u hostitele doma, aby se pečující seznámili s prostředím, kde jejich dítě bude trávit čas. Další setkání mohou být třeba v parku, v kavárně atd., takže si hostitel pomalu zkouší, jak to bude s dítětem zvládat, a pečující se stahují. V okamžiku, kdy si už připadá jistý, vzdálíme se i my a on se s dítětem napříště schází už sám. Od začátku apelujeme na úplnou otevřenost na obou stranách, aby se rodina ani hostitel neobávali říct, že jim třeba něco nevyhovuje, a aby k sobě opravdu ladili, a to nejen hostitel a dítě, ale také hostitel a pečující rodina. A vše je samozřejmě zajištěné i smluvně a jak pečující, tak hostitelé mají uzavřené smlouvy s námi i mezi sebou navzájem, aby byly zřejmé povinnosti, práva, pojištění a podobně.

Jak často si zpravidla hostitel dítě bere k sobě?

Zájemce vedeme k tomu, aby začínali pozvolna a časem se třeba scházeli častěji. Nejobvyklejší je - alespoň u nás ve Slezské diakonii - jedno odpoledne jednou za dva až tři týdny. Hostitel například vyzvedne dítě ze školy a do večera tráví čas spolu anebo vyrazí společně někam na sobotu. A přestože „homesharing“ znamená doslova „sdílení domova“, nechodí se jen k hostiteli domů. Jde o to nabídnout dítěti svůj životní prostor, svůj styl a vtáhnout je do jiného světa, než na jaký je zvyklé.

Je stanovené, do čeho se hostitel smí a nesmí s dítětem pouštět? Rozhoduje tu přání rodiny?

Samozřejmě. Rodina musí vždy vědět, co jde hostitel s dítětem podnikat. Musejí to i společně konzultovat, protože hostitel ani nemůže vědět, co třeba dítěti nedělá dobře: některé si to - dejme tomu - užije v planetáriu, ale jinému mohou blikající světýlka spustit epileptický záchvat. Některá rodina může být vděčná, když hostitel vezme jejich potomka na křesťanskou pouť, ale jiná může být proti. Atd.

Kdo jsou podle vašich zkušeností lidé, kteří se rozhodnou stát se hostiteli? Co je motivuje?

Nejčastěji říkají, že se mají dobře a chtějí to nějak vrátit zpátky, že mají v životě více štěstí než tyto rodiny a přejí si jim pomoci. Bývají to lidé, kteří sami děti nemají anebo už jim vyrostly, a tak mají dost času. Anebo pracují někde, kde je to nenaplňuje, chtějí někomu pomáhat a tento způsob se jim i jeví jako šikovný k tomu, jak se přiblížit světu lidí s postižením. Někdy také měli někoho s postižením ve svém okolí a zajímá je to.

A co si od homesharingu slibují pečující rodiny? Co jim dává?

Základní je, že jim tato pomoc trochu odlehčí. Velmi často je tu také přání věnovat se více ostatním dětem, pokud je jich v rodině víc, podnikat s nimi věci, které s postiženým sourozencem dělat nemůžou: jít třeba do kina, na kolo, v klidu si popovídat... Když je v rodině dítko s postižením, sourozenci tím často trpí. Ukazuje se také - a s tím jsme původně vlastně vůbec nepočítali a moc se nám to líbí - jak je pro pečující rodiny cenné, že je hostitel úplně první člověk v jejich životě, kdo má jejich dítě rád jen tak, protože může. Není to ani babička ani děda nebo někdo z rodiny, není to jeho učitel, a přesto pro něj jejich potomek není jen nějaké zvláštní dítě, které nikoho moc nezajímá. A pak jsou tu zisky i pro dítko samotné, ačkoli máme ještě dost krátký čas na to, abychom to hlouběji vyhodnocovali. Ale přinejmenším se díky homesharingu dostane do jiného světa, než na jaký bylo zatím zvyklé. Maminka na něj může být sama, a najednou se dostane do péče páru a poprvé pozná i mužský element. Nebo vyrůstá bez sourozenců, a teď si ho bere rodina, kde jsou i další děti. To vše mu rozšiřuje obzory a pomáhá ho to rozvíjet.

Pokud by si někdo přál stát se novým hostitelem, jak to může udělat?

Ať navštíví stránky www.homesharing.cz. Tam vyhledá organizaci, která spadá do jeho kraje. Stránka už ho pomocí odkazů sama navede, jak se nám ozvat. Za nové hostitele jsme velmi rádi a stále je hledáme. Není čeho se bát, se vším pomůžeme, vším provedeme a těch několik darovaných hodin měsíčně dokáže pečujícím rodinám opravdu velmi pomoci.