Katolická církev patřila k hlavním názorovým oponentům marxistického světonázoru i komunistického systému. Proto se na ni soustředila po únoru 1948 značná pozornost nových mocenských struktur. Představitelé politické reprezentace nejprve prohlašovali, že mají zájem na zachování dobrých vztahů s církevními kruhy. V praxi se však postupně stupňovaly nejrůznější formy nátlaku. Omezen byl církevní tisk, zakázány spolky, likvidováno církevní školství. Ke konfl iktům docházelo i kolem účasti věřících na nedělních povinných brigádách, které kolidovaly s bohoslužbami. Všeobecným názorem vatikánských činitelů bylo, že nový režim v Československu bude mít delší trvání, než se původně předpokládalo. Proto, když v listopadu 1948 vykonali biskupové Beran a Trochta návštěvu ve Vatikánu, bylo jim doporučeno, aby se snažili prodlužovat jednání, aby tak bylo možné připravit katolickou církev na nové podmínky.

Eskalující nátlak

Rozhodující střet se však přiblížil už během zimy 1949. Poté co byl v Maďarsku v únoru odsouzen ve zmanipulovaném procesu primas Mindszenty k doživotnímu žaláři, se začal připravovat zásah také v Československu. Biskupové žádali v memorandu, předaném v lednu 1949 prezidentu Gottwaldovi, aby režim upustil od útoků proti církvi a křesťanství a zastavil pomlouvačné kampaně v tisku. Nová jednání mezi vládou a biskupy v únoru 1949 však skončila opět bez výsledku a v březnu byla definitivně přerušena. Bezprostředním podnětem k tomu byla aféra ve Starém Smokovci, kdy biskupové zjistili, že v místnosti, kde se konala jejich tajná porada, je umístěno odposlouchávací zařízení. Ministr vnitra Nosek na protesty biskupů reagoval, že jde o aparaturu, kterou československá bezpečnost nepoužívá, a demagogicky tvrdil, že ji tam instalovali zástupci Vatikánu, aby kontrolovali episkopát. Beran však v odpovědi prohlásil, že je to pouze další ze série cílených útoků proti církvi, a přirovnal metody komunistické policie ke zkušenostem z doby nacismu.

Tento incident posílil zastánce radikálního postupu uvnitř KSČ usilující o totální podřízení církve pod státní vliv a dozor. Episkopát si navíc jasným postojem získával morální autoritu i sympatie veřejnosti, což bylo pro komunistické zájmy nepřijatelné. Vedení KSČ na jednání 25. dubna 1949 rozhodlo pro linii, podle níž mělo být podřízení církve dosaženo nikoliv dohodou s církevními představiteli, ale bojem proti nim.

Pro řízení akcí byla ustanovena zvláštní operativní komise ÚV KSČ (tzv. církevní šestka) z vysokých komunistických funkcionářů pod vedením ministra spravedlnosti Alexeje Čepičky. Pro první etapu přijala sérii opatření směřujících k vyvolání rozkolu uvnitř katolické církve. Jeden z hlavních ideologů Václav Kopecký vystoupil již na IX. sjezdu strany v květnu 1949 s tvrdou kritikou církevní reprezentace, na kterou svalil všechny problémy, a pronesl neskrývanou výhrůžku o tom, že „velezrádci trpěni a šetřeni nebudou, i když nosí posvěcený šat“. Beran na ostrý tón Kopeckého projevu reagoval tím, že jakékoliv úsilí o obnovení rozhovorů je marné. Je ale zajímavé, že část vedení komunistické strany přijala Kopeckého vyhlášení spíše s rozpaky, protože nechtěli, aby se jejich boj proti církvi vedl takto veřejně. Proticírkevní „jestřábi“ však měli navrch a v nejužším stranickém vedení převládl názor, že proti biskupům je třeba nekompromisně zasáhnout a použít nejrůznější agitační prostředky k tomu, aby byli představeni jako nepřátelé státu.

Pokus o rozdělení církve

Mezi hlavní strategické cíle komunistické moci patřilo oddělení vysoké církevní hierarchie od nižšího duchovenstva a věřících. K tomuto účelu měla sloužit tzv. Katolická akce. Ustavující zasedání se konalo 10. června 1949 a účastnilo se ho kolem tří set lidí. Mocenské orgány spoléhaly v této strategii na kolaborující duchovní, kterým nevadilo spolupracovat s ateistickým režimem. Tato skupina však zahrnovala jen malé počty kněží. Důraz v jejím vedení byl ovšem položen na laiky a v čele stanul Ferdinand Pujman, dramaturg Národního divadla a manžel známé spisovatelky Marie Pujmanové. Ke spolupráci se však nepodařilo získat žádnou z obecně uznávaných osobností církevního života.

Název demagogicky odkazoval na iniciativu Katolické akce vyhlášenou papežem Piem XI. v prosinci 1922 encyklikou „Ubi arcano Dei“. Strategie Svatého stolce měla tehdy v poválečném rozvratu morálky a hodnotové orientace přispět k většímu zapojení laiků do církevního života. Původní Katolická akce inspirovala po svém vzniku změny v pastoračním působení církve a v řadě evropských zemí vedla k aktivizaci věřících. Tato organizace fungovala před válkou i v Československu a ve svém programu zdůrazňovala potřebu kvalitního křesťanského života v duchu zásad evangelia. To byl jeden z důvodů, proč zpočátku pod provolání prorežimní Katolické akce připojilo podpis 1500 kněží a tisíce laiků (mnoho z nich však bylo k podpisu přinuceno pod nátlakem). Ke snaze o rozdělení církve zevnitř patřilo i vydávání nového periodika – Katolických novin (první číslo vyšlo 16. června 1949), které se ve zveřejňovaných textech pokoušely skloubit tradiční církevní témata s tzv. pokrokovými a lidovými tradicemi a bezostyšně manipulovat věřící směrem k podpoře nového politického systému a komunistické moci. Konečným výsledkem měl být vznik národní církve, oddělené od Vatikánu.

Biskupská odpověď

Optimismus komunistických funkcionářů z počáteční podpory jejich projektu narazil na účinnou odpověď biskupského sboru. Lze říci, že kolaborantská Katolická akce napomohla k sjednocení postupu biskupů, mezi nimiž byly předtím patrné různé strategie, jak přistupovat k jednáním s vládou. Na tajné poradě 15. června rozhodli o vydání speciálního pastýřského listu, „Hlas československých biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky“, který protestoval vůči porušování náboženské svobody a apeloval na věrnost církvi. Biskupové silně zdůraznili, že jim záleží na dohodě se státní mocí, ačkoliv na oficiální úrovni byli obviňováni z jejího maření. Jak bylo pro komunistickou dezinformační praxi typické, rozvinula proti pastýřskému listu mohutnou kampaň, aniž by ale bylo možné se s textem dokumentu seznámit. Státní moc chtěla za každou cenu překazit, aby se dostal k věřícím, kteří ho měli slyšet v neděli 19. června 1949 při slavnosti Božího Těla. Duchovní dostali přísný zákaz list přečíst a hrozil jim i soudní postih. Proto docházelo k mnohým incidentům, z nichž asi nejznámější se odehrál ve svatovítské katedrále, kde byl pražský arcibiskup verbálně napadán najatými provokatéry z řad bezpečnostních složek a členů Lidových milicí a z chrámu odcházel obklopen a chráněn bohoslovci. Skutečným věřícím bylo v přístupu do katedrály bráněno. Pro Josefa Berana následovala internace v Arcibiskupském paláci a pak na dalších místech, kde strávil čtrnáct let. V přísné izolaci se ocitli i další hierarchové.

Podstatnou úlohu při ztroskotání komunistických plánů sehrál Vatikán, když Pius XII. vydal bezprostředně po zmíněných událostech u nás dva tzv. exkomunikační dekrety. První z nich trestal vyloučením z církve dobrovolné členství v československé Katolické akci a její podporu. Nedlouho poté vyšel další dekret, který už byl obecnějšího rázu a vztahoval se na aktivní spolupráci katolických křesťanů s komunisty nejen ve východním bloku, ale třeba v Itálii, kde v té době byla velmi silná komunistická strana. Sdělovací prostředky u nás málokdy vynechaly příležitost karikovat postavu papeže jako imperialistické loutky a spojence nacistů. Při inscenaci velkých politických procesů v 50. letech zazníval v soudních síních velmi často odkaz na propojení špionáže s papežskými zájmy.

Prorežimní shromáždění

Charakteristickým rysem bylo už tehdy organizování kampaní, v nichž měli pracující masově odsuzovat počínání církevní hierarchie. Komunisté chtěli využít ke svým politicko-mocenským plánům také národní tradice. Vyzdvihovali pochopitelně jen vybrané události, kterým dávali patřičné ideologické vyznění, ty tzv. nežádoucí či pro ně nedůležité odsouvali do pozadí nebo ponechávali bez povšimnutí. Jejich hlavní pozornost se soustředila na husitskou minulost. Komunistická moc chtěla využít odkaz na Husovy postoje i v tomto aktuálním politickém zápase. Zdeněk Fierlinger třeba v článku pro týdeník Tvorba přirovnal středověké poměry k tehdejšímu konfl iktu Vatikánu s československým státem a čtenářům připomínal potřebu opětovného boje proti církevním špičkám, jako v době betlémského kazatele. Do zorného pole propagandy se dostala zpočátku také cyrilometodějská tradice, která byla prezentována jednak jako most ke slovanské spolupráci a jednak jako hráz proti německému revanšismu. Tím chtěl režim vyvolat žádoucí emoce, které měla úcta k věrozvěstům mezi věřícími šířit. Proto se jedna z hlavních manifestací pod stranickým dohledem konala na Velehradě, další proběhly na Sázavě nebo na Děvíně.

Velmi intenzivně se poutím věnoval i oficiální tisk a hodnotil je jako důkaz toho, že se hierarchie ocitla v izolaci. Současně propaganda opakovala všechna klišé, která se vůči církvi objevovala již dříve, například o pobělohorském temnu. Objevila se také hesla, jaká používali i později normalizační činitelé vůči kardinálu Tomáškovi, když mluvili o biskupech jako o generálech bez vojska. Zprávy StB však upozorňovaly, že věřící dělali na některých místech finanční sbírky, aby podpořili duchovní, kteří byli zbaveni finančních prostředků za trest, že zmíněný pastýřský list četli.

V roce 1950 se velehradská pouť stala také dějištěm zrodu kolaborantského kněžského proudu – Mírového hnutí katolického duchovenstva. V červenci 1951 však zpráva státních úřadů už konstatovala, že na velehradském nádvoří byla sice postavena tribuna s budovatelskými hesly, ale lidé se shromáždění provokativně vyhýbali. V tomto roce také končí s neúspěchem i prorežimní Katolická akce.

Perzekuce proti církvi začala nabírat obrátky. V létě 1949 byli do biskupských úřadů dosazeni tzv. zmocněnci, lidé, loajální k nové moci, na jejichž souhlas byla vázána veškerá rozhodnutí těchto ryze církevních úřadů. Začala však také éra neveřejných biskupských svěcení, která se například na podzim 1949 týkala Kajetána Matouška a Františka Tomáška. Štěpán Trochta, který dostal tzv. tajné fakulty, pak vysvětil v březnu 1950 Ladislava Hlada. Přicházela doba tříbení charakterů, jejich lámání, ale i hrdinského dosvědčování věrnosti Bohu a církvi.