Pracovních příležitostí otce-živitele Štěpána Hona během nucené izolace ubylo. A tak se profesí fotograf, dokumentarista a starosta středočeské obce Líský pustil do práce na publikaci stejně nezvyklé jako cestovatelské způsoby této pětičlenné rodiny. Zpracoval, co spolu s manželkou Klárou a dětmi Adamem, Marií a Andělkou prožili během uplynulých deseti let na dovolenkových cestách napříč Evropou. Před dvěma lety je dokonce vyzdvihla porota cenou Zikmunda a Hanzelky za nejlepší cestopis.

„Už na první výpravě do Norska jsem vedle focení začal zapisovat naše dobrodružství do deníku,“ popisuje Štěpán. Jeho pozoruhodné a zásadně černobílé fotografie tak doprovází čtivé a vtipné texty tohoto absolventa (církevní) Vyšší odborné školy publicistiky v Praze. Fotky nejsou klasické snímky z průvodců, ale autentická dokumentace rodinného života na cestách. Originálními kresbami je doplnila Klára. „Od základky jsem nekreslila, takže mě Štěpán tak trošku donutil,“ tvrdí skromně. Vznikl tak návod na cesty, ve kterém lze najít zajímavé tipy i jejich původní trasu. Každá kapitola totiž začíná Klářinou umělecky ztvárněnou mapou s navštívenými místy, která však nemá ambici konkurovat navigacím.

Dálky volají!

Ještě zajímavější než samotný cestopis je dovolenkový styl, který rodina jako celek utváří. Honovi jsou „sympatičtí lehkomyslníci“. Štěpán a Klára totiž od čtyř, šesti a deseti let svých dětí procestovali dodávkou přebudovanou na jakýsi polo-karavan desítku zemí, aniž by si své prázdninové putování ulehčovali bydlením v hotelu (ba i kempu). „Je to malá dodávka, kde sice spíme, ale nemůžeme posedět kolem stolečku a hrát hry,“ směje se Štěpán.

Oba manželé si nikdy nedělali příliš těžkou hlavu, zda a jak to jejich děti zvládnou. Pravda, není to asi způsob cestování pro každého, ale je zajímavé, jak relativní nepohodlí vzalo trio jejich potomků za své a cesty se pro ně staly lákavým a vyhlíženým dobrodružstvím. „Chtěli jsme dětem ukazovat pestrost zemí našeho kontinentu, takže jsme ho sjezdily od severu na jih a od východu na západ. Střídáme bohatší země s těmi, které se považují za méně civilizované,“ popisuje Klára. Jejich cesty vedly do Rumunska i Velké Británie, do Albánie i Pobaltí. „Vždy jsme vybírali velké protiklady a měli srovnání,“ říká Štěpán.

Na cestách se jim samozřejmě nevyhnuly ani nemoci: čtyřicítky horečky, bolavý zub a běžné trávicí potíže. „Kartička pojištěnce ve spojení s dokladem totožnosti platí po celé Evropě a k tomu možnost zaplatit všude kartou – to je pak opravdu jednoduché cestovat. Pokud máš na účtu hotovost, tak nikde nezůstaneš bez peněz,“ vyzdvihuje Štěpán.

Program vzniká intuitivně

Žádné velké plány předem Honovi nespřádají, čtou průvodce a předem si najdou místa, památky, muzea a expozice, které je zajímají. „Kombinujeme přírodu a města. Většinou zkoukneme nějaké to muzeum, prohlídneme si město a pak zase zpátky do přírody,“ přibližuje Klára. Dětem při přejezdech zprvu pouštěli pohádky na DVD a s jejich rostoucím věkem přešli na audioknihy. „V Albánii například Krvavý duben od Ismaela Kadareho, což je kniha o albánské nátuře, koloběhu krevní msty a drsných lidech z hor. V každé zemi jsme chtěli dětem četbou i návštěvou míst říci co nejvíce o tom, kde právě jsme,“ doplňuje hlava rodiny.

K tomu patří i duchovní dědictví. Honovi tak viděli například Křížový vrch v Litvě, který se nepodařilo odstranit ani komunistické totalitě, nebo luxovali v pravoslavném klášteře u sester v estonském Kuremäe. „To, abychom si zasloužili vidět mumifikované jeptišky. Okouněli jsme tam, a když děti projevily zájem, dostaly vysavač a ať se prý nejdřív pustí do práce. A děti uklízely víc než u sebe v pokojíčku a hádaly se o vysavač, jako kdyby ho doma neměly,“ směje se jejich maminka.

Pro každého něco

„Nejsme žádní váleči u moře,“ tvrdí Štěpán a zpražen přísným pohledem Kláry dodává s lehce ironickým úsměvem: „Já v písku neumím ležet, ale tady holky to zvládnou. Takže i na pláži pár dnů strávíme.“ Jak říká, ač je fotograf, dovolená se nepodřizuje fotkám, ty vznikají prostě „tak nějak během“. Adama zas zajímá příroda a zvířata. „Když jsme někde zastavili, začal obracet kameny, běhat v trávě a zjišťovat, co tam žije. Nejednou měl v ruce hada nebo ještěrku. Hrůzou jsem křičela netušíc, zda je to zmije, nebo užovka,“ zvedá oči Klára.

Jak ale Honovi říkají, na dovolené žijí, jako by byli doma. „Musíš se umýt, uvařit si, najíst se, převléknout, vyprat, uklidit, spát. Docela obyčejný život bez plné penze. Všichni se do toho musí zapojit,“ vysvětluje strategii Štěpán. Jeho paní pak se smíchem doplňuje: „Ano, on fotí a píše deník a my ostatní perem, uklízíme a vaříme.“

Oba manželé se shodují, že taková dovolená je rozhodně levnější než ty „na klíč“ od cestovky. Tedy pokud do toho nepočítáte pořizovací cenu byť i staré dodávky. Do nákladů se promítá pár nádrží nafty či nákupy v supermarketech, které jsou ale prakticky stejné jako v Čechách. Pak také vstupy do muzeí, mýto a poplatky za trajekty. „Vyjde nás to za tři týdny na třicet tisíc korun pro pět lidí. Nespíme ale po kempech, máme rádi soukromí. V Norsku, Albánii nebo Portugalsku to nikdo neřeší, jinde je však nutné se domluvit, pokud to ovšem není v té které zemi přímo zakázané,“ uzavírá Štěpán Hon.