Jednu květnovou sobotu jsem kvůli neopatrné manipulaci s benzínem skončil na Klinice popáleninové medicíny v Praze. Po prvním ošetření mi zavázali hlavu tak, že jsem vypadal jako kosmonaut a z fleku mohl jít strašit děti, po následné kontrole si mne raději hned v nemocnici nechali. Jdu do pokoje číslo 12, kam mi sestřičky dovezly postel, a dvěma přítomným mužům, kterým tak ubraly kus místa i soukromí, říkám s omluvným úsměvem: „Dobrý den!“ Úplně mne ignorují. Nedivím se. Můj úsměv pod bílou maskou z fáčů nikdo nevidí a každý má svých starostí dost. Nebaví se ani mezi sebou, mladší Rus…