Před třemi roky jsem v náboženství převzala třídu třeťáků. S Vilémem bylo od první hodiny jasné, že to bude boj. Do hodin chodit nechtěl, nic ho nebavilo. Častokrát zkoušel moji trpělivost, aspoň dvakrát jsem ho s velkým křikem vyhodila ze třídy. Blížilo se první svaté přijímání. On jít nechtěl, protože „v Ježíše prostě nevěří a všecko je to nanic“. Věděla jsem, že tady pomůžou jedině modlitby. S jeho maminkou i babičkou jsem byla v kontaktu a obě si moc přály, aby mezi prvokomunikanty byl. Modlili se i další lidé a Vilém skutečně přijal Ježíše do svého srdce a k prvnímu přijímání šel.…