Dnes se mi nic nedaří a všem to „říká“ i můj protažený zamračený obličej. Prostě všecko je špatně. Jako bych dával najevo: Nemluvte na mě, nic nestíhám. Přecházím zahradu, kde na zemi leží kus plechu. Na jedné straně je plný vody, já šlápnu neopatrně na tu druhou – a plech se zhoupne, všechna voda se mi vylije přes patu do boty. Naštvaně usedám na kládu a ždímám mokrou ponožku. A náhle ucítím, jak mi slunce krásně hřeje záda. A jak sedím, vnímám, že létají první včely, kvetou sněženky, zelená se tráva a slepice vesele kdákají. Je jaro! Začnu se sám sobě smát. A uvědomuji si, že jsme asi…